Úvod: Papež Urban II. vyzývá roku 1095 k velkému tažení proti Islámu s cílem ochrany Svaté země a osvobození Svatého hrobu. Po dvou neúspěšných pokusech se ke Svaté zemi dostává skupinka dobře vyzbrojených rytířů.
V roce 1099 konečně dobývají posvátná území a zakládají Jeruzalémské království.
Poutníci putující do Jeruzaléma potřebují ochranu před neustále útočícími Saracény, a tak v roce 1118 vzniká řád Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu, jimž se podle latinského výrazu pro chrám začalo říkat Templáři.
I po několika desítkách let nebyla Svatá země oproštěna od útoků. Jeruzalémský král Baldwin IV. svolal Templáře i jiné křesťanské rytíře, jenž se připojili k jeho vojskům v bitvě u Montgisardu ve Svaté zemi roku 1177 a postavili se proslulému muslimskému vůdci Saladinovi.
O šedesát tři let později projíždí územím severní Francie tři mladí šlechtici, jenž se prostřednictvím vyprávění neznámého starce dozví o tajemství víry i života samotného..........
Francie 1240:
Mírný vánek si pohrával s koberci pozdně jarní trávy, protkané pestrobarevnými květinami, halícími se do šarlatu pláště paprsků vycházejícího slunce. Na dřevěné lavici u humna malého stavení z otesaných kamenů, stojícího osaměle v lůně přírody, seděl stařec s dlouhými stříbrnými vlasy a plnovousem, jenž upíral své mhouřící se oči na košatý dub, rostoucí u klokotajícího potoka, tekoucího o něco dále, v dolině pod stavením.
Jednu ruku měl volně položenou na hlavici hole, opřené o lavici vedle sebe a druhou si přidržoval blíže u krku kožešinový plášť, chránící jeho starobou zesláblé tělo před raním chladem.
Tichým zpěvem panenské přírody náhle odkudsi proniklo koňské zaržání, jenž upoutalo staříkovu pozornost, k úzké cestě na východě.
Za několik okamžiků se objevili tři koně vezoucí na svých hřbetech mladé muže v šlechtickém šatu, kteří byli od prvního pohledu plní euforie mládí a dobré nálady. V přiměřené vzdálenosti zastavili a jeden z nich, vyšší mladík s krátkými plavými vlasy a tenkou svislou jizvou na pravém spánku se ujal slova.
"Přejeme ti dobrého jitra."
"I já vám."
"Putujeme již celý den a noc. Směli bychome tě požádat o něco k snědku a možnost krátkého odpočinku ve tvém domě? Dlužni nezůstaneme."
"Budete vítáni. Zaveďte koně do ohrady a poté bez ostychu vejděte. Já vám zatím něco připravím."
Vzal do slabě se třesoucích prstů hůl, pevně se o ni zapřel, a pomalou opatrnou chůzí zmizel za vstupními dveřmi.
Dle stařikova pokynu sesedli z koní a vedli je do ohrady za stavením, směrem k malému políčku.
Nemladší z nich, s jemnou, částečně ještě dětskou tváří, o něco delšími kaštanově hnědými vlasy, blankytně modrýma očima a pihou na pravé líci blíže u nosu se ohlédl k domku a poté pronesl: " Zdá se být sympatický."
"Gilliane, o kom si za jednadvacet let svého života ještě neřekl, že se zdá být milý či sympatický? Nemůžeš vždy dát na první dojem."
"Gerom má pravdu. Třebaže se zdá být milým a přívětivým, může to být třeba lstivý čaroděj čekající, až mu důvěřivec jako ty sedne na lep," doplnil svého druha poslední z trojice, s dlouhými tmavými vlnitými vlasy seplými do ohonu a třídením strništěm na tváři, ostře řezaných rysů a začal se smát stejně jako Gerom.
"Trocha uctivosti ke stáří by ti neuškodila, Francoisi."
"Tak se nehnějvej, Gilliane, byl to jen žert."
"Mě ale moc směšný nepřišel."
"Dobře vy dva, to už stačí. Nevím jak vy, ale já už mám hlad jako vlk."
Zavřeli koně do odhrady a vraceje se k domu Gerom naposledy popíchnul svého nejmladšího přítele větou: "Snad nám nedá vejce od černé slepice."
Poté již se smíchem utíkal před Gillianem, jenž se snažil nakopnout až ke stavení.
Vešli do dveří a ocitli se v menší síni, sloužící jako řezbářská dílna. Nahlédli otevřenými dveřmi v levé stěně síně do jizby s pecí právě v okamžiku, kdy kolem ní procházel stařík s ošatkou s chlebem.
"Jen směle dál, chlapci. Posaďte se a nabídněte si dle libosti."
Jizba byla po zkromnu zařízena policemi s nádobím, polenicí na věci a topivo, dvěma lavicemi a stolem, na němž byly přichystány kotouč ovčího sýra, jablka, džbánek s mlékem, pecen chleba, slánka, nůž a čtyři hliněné pohárky.
Gerom a Francois se po vybídnutí rovnou posadili na lavici blíže ke stěně. Gillian však ze své vlastní iniciativy nejdříve pomohl starci usednout a teprvé poté se připojil k ostatním.
"Chtěli bychom ti poděkovat za vřelé přijetí."
"Kdosi jednou pronesl: Host do domu, Bůh do domu," odvětil stařec.
"Máte to tu útulné, to jste stavil sám, " zeptal se Gillian s vrozenou přirozeností projevu.
"Ano, ale je tomu už velice dlouho."
Gerom se starcovi odpovědi chytil.
"Říkal jsem si, že vypadáte starší, než kdokoliv koho znám. Promiňte mou upřímnost. Bůh vás musel obdařit dlouhým životem."
"Čtyřiadevadesát let je opravdu dlouhá pouť. Čas od času však přemítám, zda je to správné."
"Je přeci třeba děkovat za každý den, jenž nám byl dán."
"Pravda, leč mnohdy bychom některé rádi vynechali. Takže, kam cestujete, mladí pánové?"
Slova se ujal Francois, neboť Gerom i Gillian měli právě sousto v ústech.
"Jedeme do Paříže. Chtěli bychom se stát rytíři u některého z řádů a ochraňovat bezbraný lid."
"Lid či církev?"
"Vlastně obojí. Bez rytířů církve svaté by lid nemohl prožít jediného klidného dne."
"Říká se to. Skutečností však je, že se mnohdy zájmy církve ostře kříží s životy těch, jež se údajně snaží ochraňovat před mocí ďábla a svody pohanů."
"Údajně?"
"Pravda, můj mladý příteli, není vždy tam, kde bychom ji hledali."
"Pravdou je slovo Boží a ti jenž, jej hlásají jsou jeho pozemskými zmocněnci."
Stařec se uvědoměle pousmál.
"Kdysi dávno žil jeden muž, jenž se vám v mnohém podobal. Také celým srdcem i myslí věřil v učení církevních hodnostářů a pro ochranu krále a církve by položil vlastní život, stejně jako jeho druhové. Od jistého okamžiku však prohlédl a spatřil svět i dění v něm ze zcela jiného úhlu pohledu."
"Kdo byl ten muž," zajímal se Gillian zaujat jeho slovy.
"Jmenoval se Edmond de Saint Brieuc s stejně jako ostatní náležející do jeho skupiny byl i on rytířem řádu Templářů."
"Templářský rytíř? Člen řádu, jenž byl hlavní vojenskou ochranou Svaté země a je nejmocnějším křesťanským řádem dnešních dnů, že by ztratil víru v Boha?"
"V Boha nikoliv, pouze v ty, co pronášejí jeho slova. A nebyl sám."
"Ty znáš jeho příběh," pokračoval ve vyptávání Gillian.
"Ano znám."
"Vyprávěj, prosím."
"Přikláním se ke Gillianovi," přidal se Francois.
"Vyprávěj nám příběh toho rytíře, alespoň zjistíme, proč údajně sešel z pravé cesty."
Stařík se nad touto větou znovu jen mírně pousmál.
"Nuže dobrá. Jak už jsem jednou zmínil, Edmond byl stejný jako vy. Nebudu začínat ode dne jeho narození, neboť vše se začalo odehrávat ve třicátém roku jeho života, počátkem měsíce února, léta páně 1177, poblíž nechvalně známého Prokletého hvozdu.
Francie 1177 (10 měsíců před bitvou u Montgisardu ve Svaté zemi):
Kola těžce naloženého vozu se se skřípěním pohybovala po umrzlé cestě. Tiché ševelení větru prohánějícího se mezi korumani přibližujícího se Prokletého hvozdu, přerušoval pouze dusot kopyt a občasné koňské zaržání. Sedmnáctičlenná skupina Templářských rytířů byla strategicky rozmístěna před, za i kolem vozu.
Jeden z rytírů jedoucí vedle vozu se přemístil ke dvěma svým řádovým bratrům cestujícím v popředí.
"Tak co si panstvo opět vymyslelo, Rigeli?"
"Kupcova žena požádala Godefroye o zastávku. Prý jsou unaveni."
"Zastávku jsme přeci dělali před necelou půl hodinou. Takto přímo vyzýváme k napadení."
"To mi nemusíš říkat, Valentine. Já z toho také nejsem nikterak nadšený. Godefroy slíbil, že zastavíme ihned, jak bezpečně mineme Prokletý hvozd. Měl jsem vás na to upozornit."
"To se mi snad jenom zdá. Tak něco řekni, Edmonde."
Edmond se bez jakýchkoliv připomínek klidně podíval na Rigela a pravil: " Vyřiď, že budeme připraveni."
Rigel přikývl a vrátil se na svou pozici.
"Obdivuji tvou vnitřní vyrovnanost v tomto směru. Tebe to nerozčiluje? Jsme Templářští rytíři. Máme ochraňovat slabé a bezbranné. Ne lidi jako jsou tihle, co z rozmaru nevědí, co dříve. Nechápu, jak na to mohl Godefroy přistoupit."
"Příkaz přišel z vyšších míst. Neměl na výběr. Již tak má dost potíží s ostatními veliteli, tak mu to nekomplikujme. Naše cesta brzy zkončí a my se zase vrátíme k ochraně poutníků. Možná se jimi staneme i my. Saladin se prý chystá k invazi na Jeruzalém. Král bude potřebovat veškerou dostupnou pomoc."
"Domníváš se, že se konečně dostnaeme do Svaté země?"
"Já v to doufám, Valentine a modlím se každý den za naše vítězství."
"Možná že........"
"Pšššt," přerušil náhle Edmond Valentina a rukou mu naznačil, aby utichl a naslouchal. Zdálo se, že je za kopcem podezřelý neklid. Otočil se na Godefroyeho a posunky se dohodli na stažení mužů k vozu.
V takovéto situaci bylo bezpečí cestujících to hlavní. Plán - vytvořil kolem vozu kruh a nedovolit nepřátelům, jím prostoupit.
Jakmile se muži téměř shromáždili u vozu, proťal ticho hurónský mnohohlasný řev a vzduchem proletěla první sprška šípů.
"Štíty," zvolal Godefroy. Jeden ze šípů zasáhl do plece koně rytíře po pravé ruce Valentina a vyplašil jej natolik, že mladíka shodil ze sedla a utekl.
"Ne, nech ho být. Vzdálíš-li se od šiku, zabijí tě," zastavil jej Valentin jakmile učinil krok vpřed.
Tento mladý rytíř v modrém kabátci, patřil pod vedení rytíře Bernarda z Avignonu, pověstného svým zbrklým chováním a nasazováním rytířů v sotva polovičním provedení výcviku, což byl dle všeho i tento případ.
Sotva dvacetiletý mladík se octil v prvním střetu s nepřítelem a zdálo se, že situaci nedokáže psychicky zvládnout. Jeho tvář byla mrtvolně bledá, v roztřesené ruce sotva udržel meč.
Před druhou salvou všichni sesedli z koní a poslali je stranou. Mohli se tak lépe krýt za své štíty.
Na hřebeni kopce se objevila asi třicetičlenná skupina mužů, běžících se zbraněmi v rukou přímo směrem k vozu.
"Zbraně připravit," zavelel Godefroy.
Dříve, než se Edmond rozhodl použít meč, vložil šíp do luku, natáhl tětivu a neochvějně zasáhl cíl. Patřil k nejlepším lukostřelcům z celé kompanie a proslu svými kousky široko daleko.
Za Edmondovými zády se otevřela dvířka kočáru a mohutná žena v honosných šatech se pisklavým hlasem zeptala: " Co se to tu děje?"
Vystřelil další šíp a poté k ní odvrátil tvář.
"Ihned se prosím vraťte do kočáru, madame a lehněte si na podlahu."
"Ti snad nemyslíte vážně" Na podlahu?"
"Ano na podlahu. Pokud ovšem nechcete, aby se šípy nepřátel zabodly do některé části vašeho urozeného pozadí."
"Hulváte!"
"Na tohle nemám čas, dovnitř!"
Jeho tón byl natolik odměřený a razantní, že příměl ženu zmizet uvnitř a zabouchnout za sebou dvířka.
"Vozko, jděte dovnitř a ty taky," pokynul pobledlému mladíkovi, který se právě strachem pomočil. Pomohl mu do kočáru, zavřel za nim a tasil.
"To se nebude Bernardovi líbit."
Edmond se podíval na Valentina takovým způsobem, že nebylo pochyb co si právě myslí.
"Já si to obhájím."
"Ve jménu Božím, " zvolala Godefroy a rytíři se společně bok po boku vrhli jako jeden do urputného boje.
Neustále se snažili držet v blízkosti kočáru a bili se jako lvi. Používali meče, luky, sekery i kopí. Vše čím se dal nepřítel zranit či lépe rovnou zabít.
Tvrdý výcvik, kterým Godefroyovi muži prošli nesl své ovoce. Ač se jejich šat skvěl množsvím prolité krve, oni sami prozatím neutržili jediného škrábnutí. To se ovšem již nedalo tvrdit o Bernardově skupině.
Edmond právě zasáhl sekyrou muže, který se pokusil ze zálohy napadnout Valentina, když jej povalil k zemi téměř dvoumetrový kolohnát s ryšavými vlasy.
Podařilo se mu zabodnout dýku do jeho paže a dostat se zpod něho, ovšem nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť zpomalilo. Bez ustání tvrdě útočil a nutil Edmonda ustupovat a vzdlalovat se tak od ostatních.
Edmondovou výhodou byla bezesporu rychlost a hbitost se kterou se dokázal uhýbat útočníkovým výpadům. Muž jej zatlačil mezi první stromy Prokletého hvozdu a postupoval dál. Díky užšímu prostoru bylo mnohem obtížnější manévrovat. Nesporná silová převaha válečníkovi dopomáhala k dalším a dalším útokům, i když již od Edmonda utržil několik sečných ran. Postupovali hlouběji a hlouběji do lesa. Jejich kroky se zastavili až na menší mýtině.
Edmondovi už pomalu ubávala energie, ale neustával ve výpadech a obraných pozicích. Jeho protivník již ztratil poměrně dost krve. Nebylo možné aby takovou četnost zranění dlouho ustál. V jednom momentu zaslechl zvláštní zvuk, který ho částečně vyvedl z koncentrace a muž mu tak uštědřil hluboký šrám na levé paži a částečně i boku. Edmond byl sice pravák, tudíž se mohl dále bránit, ale bolestivé zranění mu ubíralo na síle a rychlosti.
V jedné otočce zasáhl protivníka do nohy, avšak sám padl vysílením ze ztráty krve k zemi.
Bojovník se nad něho postavil se zdviženým mečem, připraven zasadit smrtící ránu a Edmond, který se již nezmohl na odpor, pouze očekával svůj konec. Poslední co spatřil před tím, než upadl do bezvědomí byly tři šípy, jenž se muži zabodly do hrudi a on mrtev padk kousek vedle něho.
Obklopila jej temnota, avšak jeho čas ještě nepřišel. Bílé světlo ukazující cestu do Království nebeského se neobjevilo. Místo něho spatřil nebe plné hvězd, a ucítil vůni jasmínu, která jej společně se zvukem praskajících hořících polen pomalu přiváděla do stavu bdění.
Otevřel oči a spatřil množství sušených bylin a barevných peříček zavěšených nad svou hlavou. Nedokázal určit zda se nachází v jeskyni nebo nějaké chýši. Ležel do polou těla svlečený na loži z šedých kožešin a jeho paže i bok byly pečlivě obvázány.
Všude kolem něho hořely svíce a ležely misky z nichž vycházel vonný kouř.
Pokusil se nedzvednout, když v tom se z nenadání přímo nad ním objevila překrásná dívka, která ho jemným dotykem za ramena přiměla znovu ulehnout.
"Jen klid rytíři, vše zase bude dobré. Žádné nebezpečí ti již nehrozí. Jsi zde chráněn stejně jako mládě orla, spící v hnízdě na vrcholku skály."
Vzala do ruky misku s vodou, podepřela mu hlavu a pomohla mu napít se. Poté uchopilak kus tkaniny, navlhčila ji a otřela pot je jeho čela.
Možná by měl být ostražitý, avšak cítil jen podivný klid.
Nedokázal z ní spustit oči. Půvabnější dívku doposud nikdy nespatřil. Po pas dlouhé vlnité lehce zvlněné vlasy, černé jako samoa noc, lemovaly její tvář s dokonalou porcelánovou pletí, smyslnými plnými rudými rty a oslnivýma zářivě zelenýma očima, odstínem podobnýma kočičím.
Měla na sobě krátkou lněnou košili, odhalující její něžná ramena a polovinu pevných stehen, jenž byla na bujnějších ňadrech ozdobena šněrovačkou.
Jak mu otírala pot, všiml si stříbrného náramku na jejím levém zápěstí, nesoucím zpodobnění dvou hadích hlav v opozici vůči sobě.
"Kdo jsi?"
Dívka se pousmála. "Přítel," pronesla tiše a odložila tkaninu i misku s vodou.
Chtěla odejít, ale Edmond náhle pronesl, aniž by sám tušil proč jej tato potřeba natolik opanovala: " Bylo by velkou troufalostí požádat tě, abys tu se mnou zůstala?"
Vyletělo mu to z pusy aniž by si to snad stačil uvědomit.
Znovu se na něho vlídně usmála. "Je snad troufalostí, požádat matku o objetí?"
"Někdy záleží na matce."
V hloubi jeho slov bylo cosi skryto a ona si toho povšimla.
"To je pravda."
Vzala ho za ruku.
"Nyní sni. Až se vzbudíš, tvé rány budou zhojeny, v tvém srdci a mysli zavládne mír a vše bude taková jako dříve."
"Nemohu usnout. Nedokáži se přestat dívat do tvých očí."
Co se to s ním jenom dělo? Proč jen tolik potřeboval vnímat její blízkost?
"Pomohu ti," pronesla odhodlaně, sklonila se k němu a při vlastním ozvu bušícího srdce, které pulzovalo až v jeho uších mu věnovala jemný něžný polibek na ústa. Poté mu přiložila dlaň k čelu a šepotem vyslovila kratičkou magickou formuli.
"Amašichaj na fertuartu."................................................
"