Jak tak kráčeli po nažloulých pískovcových skaliscích při pobřeží, vyvstal před nim temný otvor, vedoucí pod zem. Čišel z
něho jakýsi podivně mrazivý pocit, nahánějící husí kůži, jako by s pohledem do jeho útrob sáhla na ně sama nicota. Po jeho
stranách i nad ním, navršena byla halda balvanů, vytvářející předělující val mezi společníky a pobřeží za ním. Snad výstraha, či
hranice mezi světem slunečného dne a věčného stínu?
apadalo je mnohé, ale nikdo neměl nejmenší ponětí, co vše se uvnitř ukrývá. Nikdo, kromě Feyi.
Věděla až příliš dobře, co je čeká a hluboko v ní, přes jistý krok, jímž k obávanému přistupovala, začínalo vše křičet.
Sestoupili po svažující se stezce dolů, načež ocitli se v hlavním dómu, jedné ze dvou velkých prostor, z nichž druhá, o něco
menší, byla překrásně modelovanou kruhovou propastí, se stěmami tvořenými sintrovými kaskádami, připomínajícími
množství krajkových záclon.
*Sintry jsou minerální usazeniny, vzniklé z teplých nebo studených pramenů, obyčejně za spoluúčasti organismů, řas a bakterií.
Byl přírodou vyzdoben nejrůznějšími tvary stalagmitů, rostoucích ze země jako tenké hůlky i masivní útvary a stalaktitů
visících ve výšinách .
Kapky vody spadající z jejich konců znetvořily některé své "bratříčky" u podlahy jeskyně v talířovité kreace, v celku
připomínající hodovní tabuli jeskynních trollů. Skalní stěny, téměř všude rozdrásáné téměř svislými žlábky, od prosakující
vlhkosti, byly ozářeny plameny pochodní, rozmístěných po celé prostoře, jež rozhořely se sami od sebe, ihned jak vešli.
Úzkou štěrbinou vstoupili do, o nic méně širší chodby, která je přivedla do další napojující se jeskyně v níž podloží, několik
metrů od vchodu značně klesalo, svažujíce se do prohlubně podobné vyschlému dnu rozložitého jezera.
Zde se zastavili, s pohledy upřenými k fantastickému výjevu před nimi.
Na druhé straně prohlubně, v zakončující stěně, nacházel se gigantický klenutý portál s černou kovanou branou, na jejíchž
protilehlých křídlech, skvěly se dva statní obři s hlavami skrytými v kápích, jenž své mohutné paže stahovali k průrvě mezi
nimi, připraveni bránu otevřít.
Ve stropu jeskyně nad vyschlou dolinou, zel propadlý strop, odahlující azurové nebe, jenž z vyprahlého pole před branou činil
jakési pomyslné dno rokle.
Skrze něj pronikalo poskromnu dovnitř několik zlatých slunečních vláken, odrážejících se ve třpytících smaragdech vsazených
do očí obou obrů, v nichž zlověstně jiskřily. Jednalo se vskutku o portál hodný vstupu bohů.
„A sakra,“ okomentoval své pocity nahlas Baile, užasle hledíce na bránu.
Scházejíce z dělícícho srázu k prohlubujícímu se dnu, začalo Feyu ostře „teptat“ do očí, rozpukané zuhelnatělé podloží celého
dna, v němž téměř všude leskly se drobné kousky skla, vzniklé tavením písku ve vysokých teplotách.
Zaostávaje mírně pozdadu, pravila tiše v duchu: „Dej mi sílu.“
Bledá jako padlý sníh a zborcena potem, nejen z nezvyklého horka, jenž tu vládlo, ale především z narůstajícího vzdoru,
probouzející se šelmy v ní, si povšimla sloupců bílého kouře, jenž náhle začaly vystupovat ze spár v blízkosti černé brány.
„Feyo,“ vykřikl v úleku Tristan, když spatřil jak ve slabosti padá na kolena. Dlouhými kroky přiskočil k ní, stejně tak jako Baile
s Denicem.
Přidřepl si k ní a barouce její tvář do dlaní, mohla v jeho pohledu, na něhož se dokázala soustředit jen v krátkých útržcích,
vyčíst jasnou otázku.
Jedinou odpovědí, jíž svedla podat bylo slovo: „oheň,“ jenž se polohlasem, téměř v šepotu, vydralo z jejího staženého hrdla.
Jen se tak stalo, zaznělo jeskyní burácení otřásající se země, a celé území mezi nimi a branou změnilo se ve vteřině v hořící
pole, jehož plameny místy šlehaly do závratných výšin.
Snad náhodou či neskonalým štěstím, stal se pro muže Feyin pád, neboť je odvedl z dosahu žhnoucí pasti.
S rukou instinktivně danou před obličejem, pokusil se Baile s Denicem, čelíc žáru, rozhlédnout po nějaké cestě, po níž by se
dal oheň obejít, zatímco Tristan pomáhal Feye vstát, podepíraje ji pažemi.
„Tak to je konec. Není nejmenší šance, že bychom tohle překonali,“ zvolal do hřmotu plamenů Baile.
„Ano. Počátek zkázy, ale ne ty po níž prahneš,“ pronesla, pro ostatní v neporozumění, a tu její, nyní zářivě žluté oči, upoutaly
sluneční paprsky, pronikající propadlým stropem do posledních temných zákoutí, s mnohem větší intenzitou než předtím,
jako by tak chtěly na něco upozornit.
Cosi jí zrazu našeptávalo, jak nakládat s tím, co má přímo před sebou. Upíraje pohled k průrvě, zašeptala: „Co ve dvou v
souladu spoutáno je, to zde postrádám.“
Uvědomíce si pravou podstatu věcí se podívala na Baila, stojícího opodál.
„Dej mi svou ruku.“
V jeho tváři se odrážel výraz nechápavosti, přesto bezeslov přistoupil a udělal oč jej žádala.
Na to vzala i Tristanovu a stiskla ji v sevření s Bailovou.
Držíce obě ve svých dlaních, zavřela víčka a téměř ve zvolání pronesla: „Jako dva znepřátelené živly mohou v bratrech vždy při
sobě v dobrém stát, budu si já pro tento oheň jeho druha přát.“
V naprostém soustředění, počala z jejích dlaní, po chvíli, vycházet jasná zář, jenž obklopila ruce mužů v oslnivě jasné světělné
kouli, která se pozvolna rozšiřovala po celé jeskyni, mísíce se s nápory vanoucího větru, opírajícího se do plamenů.
Sluneční paprsky pohltil stín zatahujících se nebes, z nichž spustily se do žhavé náruče ohně husté provazce deště.
Ku pomoci přispěchaly rovněž potoky vody, jenž z nenadání vytékaly z nejrůznějších škvír a prasklin skalních stěn, přímo do
prohlubně s hořícím polem, které se za hlasitého syčení unikající páry, nebývalým tempem naplňovalo.
Za užaslého přihlížení všech, zanikly plameny v dýmající hladině jezera. Ta se ve stoupání zastavila jen kousek od místa, na
němž sestrvávali.
Jakmile ve středu vodní plochy vznikl brod, tvořený, v rovině za sebou seřazenými, čtvercovými kamennými bloky,
vystupujícími z hlubin, se zář, stružky i déšť vytratily, berouce s sebou nemalou část Feyiny životní energie, s níž lehce
zavrávorala, včas zachycena oběma bratry.
„Teda, křišťálku! Křehkej žabec a takovej fortel. Člověk by to do tebe neřekl,“ pravil Baile ve snaze jí trochu rozptýlit.
„Klame vzezřením,“ přidal se Denic.
„To teda jo. Abychom předem připravili rozloučení pro každého, kdo s tebou ve zlém vejde do křížku.“
„Poslední a definitivní,“ doplnil Baila Tristan a pohladil ji s úsměvem po vlasech.
„Jsi vpořádku?“
„Ano.“
„Určitě,“ vmísil se Baile se stejnou mírou obav.
„Můžeme zastavit, aby sis odpočala.“
„Ne! Jdeme dál. Opatrně, voda vře,“ dodala vkročíc na první blok.
„Chtělo by to vyšší podrážky,“ vypravil ze sebe Baile, se zakloněnou hlavou hledíce na detaily monstrózní brány před níž se
nacházeli.
„Leda, že by sis je vypůjčil od některého z těch obrů nad tebou.“
Baile se s šibalským výrazem podíval na Tristana a s pousmáním, při němž se mu vytvořily dolíčky ve tvářích odvětil: „Špatnej
nápad to není, ale mám pocit, že provedení by bylo poněkud komplikovanější.“
Při odvracení obličeje zpět k bráně si povšiml, vzhledem k rozměrům brány, malé rytiny vlka, jehož hlava, se nacházela kousek
nad ním.
„Hleďme. Náš věrný přítel je všudypřítomný. Vcelku dobrá podoba.“
Přejel prsty po povrchu rytin.
„Jen s těmi zuby to kdosi nevystihl. Chybí mu jeden tesák.“
Zarazil a jako uvytržení pohlédl na Feyu, která stála vedle něj a upřeně se na něho dívala. Jako by mu její oči dopomohly k
řešení celé hádánky, sáhl na starý vlčí tesák, jenž nosil zavěšený na krku, od doby, kdy jej jako dítě dostal od Dagaeda místo
ochranného amuletu.
„Takže oheň, jo,“ pravil přetahujíce si koženou šňůrku přes hlavu.
Vzal tesák do prstů a přikládaje jej k mezeře ve vlčí tlamě, doplnil: „Tak teď uvidíme, jestli nám bude ta má tvrdohlavost něco
platná.“
Tesák vpadl do tlamy jako by tam patřil odjakživa. Ihned na to se smaragdy v očích obrů jasně rozzářily a brána se dala s
vrzáním do pohybu.
Sotva se protáhli mezi rozevírajícími se křídly do prostor na za nimi, se však opět začala zavírat. Vraceje si tesák zpět na krk,
se otáčeje se od brány k o ostatním zaměřil na Feyu.
„Tohle se mělo stát?“
„To mi momentálně zas takové starosti nedělá,“ řekl náhle Denic, hledíce před sebe.
Stáli v rozlehlém sále, plném monumentálního sloupoví, nacházejícím se ve tříčtvrtinách sálu v pravidelných rozestupech a
řadách. Na vzdáleném protilehlém konci, vyjímalo se za značným volným prostorem schodiště vedoucí k nevídanému
ohnivému stvoření. Byly však příliš vzdáleni na to, aby mohli určit od je jedná.
Z nesčetných puklin v podlaze, sálal žár, z magmatu, protékajícího pod celým sálem, tak silně, že se kovové části zbroje stávaly
spíše obtěžujícím přebytkem než výhodou.
Jdouce se zbraněmi připravenými v rukou, prolétl náhle kousek od nich, mezi sloupy temný stín, na něhož pohotově, jako první
zareagoval Tristan natažením tětivy luku. Feya jen položila dlaň na jeho naplou paži v niž svíral lučiště.
„Ne. Jsou to duchové. Střeží skrýš, před nezvanými narušiteli. Nebudeme-li činit nic proti řádu, tohoto místa, neublíží nám.“
Na předělu mezi pásmem sloupoví a volného prostranství, se náhle Feya zarazila v chůzi. Plocha před nimi byla v půlkruhu
odříznuta korytem, v němž neomezeně vládla lávová řeka, plyvající rozžhavené kapky magmatu a jiskter, na zem ve svém okolí,
jenž rozpukaná členila se na díly, div se nepropadající do lávy a celistvé kusy zeminy, čnějící nad nimi jako podstavce bez soch.
Poblíž kruhových ohnišť, tvořících jakési úhly trojúhelníku, pohybovala se skupinka salamandrů, šestinohých ještěrů, štíhlého,
téměř by se dalo řící vyhublého trupu, s jasně patrnými žebry a obrysy páteřních obratlů, vyčnívajících v kůži, jejíž zbarvení
střídalo se ve škálách mezi bílou, modrou a rudou, dle teploty ohně -jejich potravy i života.
Tvořili jakési korzující vojsko na hlídce pod schodištěm, vedoucím k lidské pěsti, mistrně vytesané z masivního kusu balvanu,
pevně dřímající ohnivý bič, s rukojetí v podobě draka.
Cílem k němuž se však po celý čas upírala Feyina pozoronost, bylo kovové bidlo, na němž poklidně seděl velký pták s dlouhým
rovným zobanem a pronikavýma korálovýma očima, jehož přesný tvar kostry se nedal rozeznat, neboť jeho peří tvořil
neuhasínající plamen.
„Co se děje,“ zeptal se Tristan.
„Toto není správný strážce.“
„Jak to myslíš,“ podivil se Baile.
„Není to strážce. Nikdo by provinilce neztrestal proměnou ve Phoenixe. Je to posvátný pták bohů. Ochránce tajemství. Jeho
zpěv je nadpozemsky krásný a má léčivou moc. Už chápeš? Došlo tu k záměně.“
„Vzhledem k předchozí strážkyni, je to pro nás možná lépe ne,“ přidal se k rozmluvě Denic.
„To bych neřekla. Pokud totiž nastala jedna změna, může jich tu být víc a my nevíme kde. Nyní je to mnohem riskantnější, než
by se zdálo. Je snadné porušit rovnováhu sil, když jsem neznalí nových pravidel.“
„Feya má pravdu. Musíme být obezřetní a držet se těsně u sebe, aby se dalo v případě komplikací včas zasáhnout.“
Podívala se na Tristana aodhodlaným tónem pronesla: „Vy nikam nepůjdete."
Na to zandala meč zpět do pochvy u svého opasku a rozepínala si přezky upínající kovové ramenní chrániče, které jí již pálily
na kůži.
„Nerad se ti stavím na odpor, ale tentokrát ne. Jsi oslabená a zraněná, nenecháme tě tam jít samotnou. V předchozích skrýších
jsi veškeré nebezpečí brala na sebe a naposledy tě to málem stálo život. Víckrát už ne.“
Zoufalá snaha je ochránit před osudem, před nímž ji varoval Faun, kombinovaná s bezradností šelmy zaháněné do kouta,
dohnala ji k razantnímu kroku.
Přiskočila k Tristanovi, chycením za obdelníkovitě utvářený okraj hrudního dílu zbroje, pod krkem jej přitáhla obličejem těsně
ke svému a zavrčela: „Zůstanete tady!“
Požadovaný účinek se však nedostavil, neboť Tristan jen položil dlaně na její ramena a razantně , s vervou, která u něho nebyla
již dlouho ke spatření odvětil: „Ne.“
„Je to marné, děvče. Hold umínění bratři,“ přiklonil se na Tristanovu stranu i Baile.
„Vy to nechápete. Když půjdete se mnou, zemřete.“
„Zemřeme dnes, zítra nebo někdy jindy. Smrt tu číhá na každém kroku a nikdo s tím nic nenadělá, ani ty ne. Už jsme se
rozhodli,“ řekl Denic.
Baile se na něho spokojeně podíval a pokrčíce rameny dodal: „Je to tři proti jedné. Vyhráli jsme, zlato.“
Zdálo se, že se vzdáva. Se skloněnou hlavou o něco popošla a otočíce se k nim pravila: „Dobře tedy. Je mi líto, že to nejde
jinak.“
Nestihli v nejmenším zareagovat. Prudkým gestem poukázala na podélnou prasklinu, nacházející se jako hranice mezi nimi a v
tom okamžiku je oddělila hradba plamenů, šlehajících ze země do neuvěřitelné výše, jenž je sevřela v obležení, bez šance se k ní dostat.
„Feyo,“ vykřikl Tristan.
Sálající žár byl však příliš mocný, než aby se jen mohl přiblížit. Feya, která si tímto opatřením přivodila neuvěřitelné bolesti,
trvající do chvíle, než se od plamenů vzdálila, však netušila, co vše ji tu čeká.
Kráčeje k nejbližšímu ze salamandrů, odřízla jí nečekaně cestu, další stěna plamenů
Ve snouze vyhnout se mukám, jenž jí plameny způsobovaly, se pokusila o něco vrátit, avšak situace se opakovala. Jediná možná
úniková cesta, která jí zbývala byla východní strana koryta lávové řeky, od níž by se snad dalo nějak kolem plamenů
prokličkovat. Trasu k řece měla sice po celou dobu volnou, avšak jakmile dospěla téměř k jejímu břehu, obklíčil jí oheň ze tří
stran, posilován energií ostatních plamenů, které z plochy vymizely, aby se spojily v jeden.
Maje za zády mamgmatické masy řeky, svrhl ji vliv plamenů k zemi, kde ji přikrčenou u podlahy udržoval v trýznivých
křečovitých bolestech, pod jejichž vlivem se nemohla téměř pohnout, ani pokračovat dál.
Baile, bezmocně přihlížející všemu po boku Denica, začínal zuřit nad nemožností zasáhnout a pomoci jí.
„Zatraceně, vždyť ji to tam upeče zaživa! Musíme něco udělat.“
Podíval se doprava, kde doposud dlel Tristan. Byl pryč. Ohlédl se za sebe právě v momentu, kdy se bratr, jenž se mezitím
vysvlékl pouze do koženných kalhot, aby lépe snášel horko a měl na sobě, co možná nejméně hořlavého materiálu, rozbíhal, v
odhodlání k čemukoli.
„Tristane, ne,“ zařval Baile, když se odrazil do skoku přímo proti horadbě ohně...............................