Plášť ji sice příjemně hřál, ale přesto se celá chvěla. Ve sklepení nedokázala vydržet ani o vteřinu déle a ani v ulicích ji nepříjemný pocit neopouštěl. Ta tíseň na prsou, která ji od soumraku trápila, se zhoršovala tím víc, čím blíž byla ke svému cíli, vybírajíce si daň v podobě překotných srdečních ozvů. Neustále trpěla utkvělou představou, že ji cosi ohrožuje a není bezpečné se zastavovat, jinak by se něco přihodilo. A tak spěchala dál a dál, trup ztuhlý, svaly na lýtcích naplé k prasnutí.
Během dne měla dostatečnou možnost si rozvážit, co si ve své situaci počne. Byl to vlastně jediný způsob, jak v negativní energií nabitých prostorách přečkat, aby nepodlehla nutkavým svodům utéct, tak jak na ni kříčelo vše v jejím nitru. Když probrala všechna pro a proti, zůstala jí jen jediná možnost kam jít. Mohla se tam na pár dní schovat a v klidu rozvážit, co s budoucností - měla-li vůbec nějakou. Nyní tedy mířila do své provizorní skrýše, a doufala, že bude přijata tak, jak by si přála. Zásadní problém všek tkvěl ve faktu, že se nacházela v nechvalně známé části města, kam dobrovolně po setmění nikdo se zdravím rozumem ani nepáchne. V takovýchto končinách nebyly rvačky, přepadení, znásilnění, dokonce ani vraždy ničím zvláštním. Nemohla se proto ani divit, že si její tělo udržovalo v pohotovostním režimu pro případ nouze. Jáma lvová - lepší přirovnání pro tuto "světskou díru" by zřejmě nenalezla.
Obrysy domu, k němuž měla namířeno již pozvolna vystupovaly z područí mlžné clony, vyvolávaje v ní nepatrný stav uvolnění. Ten však zmizel stejně tak rychle, jako jí trasu zkřížila tři nepříliš klid vzbouzející individua. Doposud prázdná ulice se vzápětí naplnila ozvěnou jejich bujarých výkřiků a peprné slovní zásoby, jíž se mezi sebou pod rouškou opilosti častovali.
Pozastavila se přemýšlela, co dál. Vrátit se? Ztratila by příliš mnoho drahocenného času, v němž by mohla popřípadě uniknout nevítané pozornosti někoho dalšího. Pokud by se pokusila k domu dostat oklikou, narazila by při své smůle na Jamese a to by pro ni rozhodně neskončilo dobře. Nezbývalo tedy nic jiného. V podstatě šlo jen o tři podnapilé výrostky, z nichž byl ztěží některý starší než ona. Studentíci, co si vyrazili za zábavou. Zvládla se již potýkat se spoustou podobných. Projít kolem nich by nemusel být takový problém. Vydala se tedy dál.
Že to skutečně nebude jednoduché pochopila doslova během prá vteřin, během nichž ji stačili zaregistrovat a začali se podle toho také jak se patří chovat. Vždy měla pocit, že nějakým zvláštním způsobem přitahuje potížisty. Nyní se o tom jen přesvědčila.
"No ne! Koukněte koho to tu máme. Ptáčátko si vyletělo do světa."
"To tě doma máma nenaučila, že je nebezpečné toulat se sama po nocích," přidal se hned druhý, podsaditý mladík s plavými polodlouhými vlasy a odulou zrudlou tváří k výrokům svého na kost vyzáblého tmavovlasého přítele, o hlavu menšího než on sám.
Teď už jen chybělo, aby se do popichování přidal šlachovitý čahoun s krátkým kučeravým rozcuchem "houštiny" ohnivě rudých vlasů. On z těch tří od prvního pohledu působil nejzlověstněji. Navíc způsob, jakým na ni zíral, aniž by promluvil ji značně znervozňoval.
"Pochybuju. Podívej se na ni, ta noc vyhledává. Nechceš si s námi zašpásovat, holčičko," ujal se slova znovu blonďák.
"Jo jasně. My tě už zahřejem. S námi se třást zimou nebudeš."
"Pejsek co štěká nekouše", říkala si v duchu a dál se soustředila na neměnné tempo své chůze, přičemž si je všechny představovala v co nejsměšnějších podobách, aby se alespoň trochu zbavila strachu, co ji postupně víc a víc svazoval.
"Nezdá se, že by měla náladu na zábavu."
"Vykašli se na ni, Dicku," prohodilo "vychrtle" a Rebecca jen doufala, že to myslí vážně.
Ti dva očividně ano, ne však jejic společník. V okamžiku, kdy jej téměř míjela, jí totiž nečekaně zastoupil cestu. Zhoupla se na patách a zarazila se jen tak tak, aby do něj nenarazila.
"Líbí se mi," hlesl zvýšky nad její hlavou hlasem znějícím nebezpečně zlověstně i oplzle zároveň.
"Která se tobě nelíbí. Vždyť už si měl dnes dvě," utahoval si z něj Dick.
"Tuhle ještě zvládnu a s chutí."
Prudce zvledla hlavu, zabodnouce se odměřeným pohledem přímo do jeho kočkovitě zúžených hnědých očí. Byl bílý jako čerstvě ušlehaný tvaroh, navíc posázený naditou várkou pih. Ostře řezaný horní ret, mu nepěkně narušovala hluboká rozevřená jizva. Matička příroda si s ním skutečně nehezky pohrála. Dělalo se jí z něho na nic. Pach potu a ženský, čpějící z jeho oblečení i kůže jí k tomu v mnohém napomáhal.
Ve snaze zmobilizovat své síly, se raději zaměřila na zbývajíc dva.
"Jestli hledáte holky na skotačení, zajděte si o pár ulic dál, tam jich je víc než dost co se vás ujmou. Mně dejte laskavě pokoj," odsekávala slova podrážděně, načež se pokusila zrzkovi vyhnout. Jen co se pohnula ke straně ve snaze provést taktický manévr, udělal to samé.
"Jdi mi z cesty," zavrčela, vnímajíc jak si vnitřně víc a víc zoufá.
"Kam ten spěch? Máš snad někde někoho, kdo si tě rozmazlí snítkou hroznového vína, až budeš nahá odpočívat na saténových polštářích," pokračoval dál, aniž by bral její snahu o odpor v potaz.
"Víš, asi si mi špatně rozuměla. Jsi překrásná. Koupím si tě, co ty na to, hmmm? Musíš být zatraceně dobrá, když ti chlapi nechávaj takovýhle dárky," poukázal na plášť, jenž ji zahaloval a natáhl k němu ruku ve snaze se jej dotkout.
Trhla sebou a obratně se tomuto pokusu vyhnula.
"Nesahej ne mě!"
Dala si dost práce, aby vzdor v jejím hlase náležitě vynikl.
Zakroutil hlavou, jako by se něčemu divil a bleskově, tak, že ani nestačila postřehnut odkud, vytáhl nůž, jehož hrot jí přiložil k obličeji.
Nyní již i jeho dva přátelé nevěřícně valily oči v šoku z toho, jak se jejich "nevinná hra" zvrtávala.
"Hej, Jime, nech toho."
"Jo, tohle už přestává být legrace."
"Držte hubu, oba," zakřikl je, aniž by přestal Rebeccu, stojící před ním jako socha vytesaná z bílého mramoru,pozorovat. Hrůza ji ochromila natolik, že nebyla téměř schopna se nadechnout.
"Takže ještě jednou a naposledy. Já jsem platící zákazník a ty jen obyčejná prodejná děvka, nic víc. Takže když ti řeknu skákej jako pes, budeš skákat, a když přikážu, abys tady sebou praštila na zem, vykasala sukně a roztáhla nohy, uděláš to bez odporu, je to jasný," zeptal se, jemně jí přitom kreslíc nožem po tváři.
Nedokázala mu odpovědět. Nezmohla se vůbec na nic, jak ji to ledové ostří děsilo k smrti.
Vše se jí vrátilo v tak živých barvách, jako by to znovu prožívala. Věděla jaké to je, když pronikal kůží znovu a znovu, bezhlavě, bez smilování. Probourává se masem a zanechává za sebou jen krvavou spoušť. Cítila krev všude. Bolest prorážející tělem až do konečků prstů. V podvědomí slyšela vlastní křik, tak jako v tisíci nočních můrách, které ji poté pronásledovaly. Tato však byla skutečná.
"Já neslyším," zabroukal jí proti hrdlu a citelněji přitiskl hrot k líčku. Pomalu se s krutou nutností smiřovala s tím, co příjde.
Ano, přála si smrt, ale proč právě takto? Způsobem, který ji tolik děsil. Cožpak je osud skutečně tak krutý?
"Já neslyším," zopakoval znovu div, že neřval. Čekala až se do ní zabodne. Muselo to přijít každým okamžikem. Z ničehonic zavál prudký poryv větru a muž, při pohledu kamsi za její záda v mžiku zbledl jako stěna. Co dělali druzí dva neměli ponětí. V jejím zorném úhlu zůstával pouze zrzek, tvářící se naráz, jako kdyby si jej sama smrt vyvolila za svého manžela a počastovala jej zásnubním polibkem. Roztřásl se tak, až mu nůž vypadl z prstů.
"Bože," vydechl přiškrceně někdo z nich a poté se naráz, pobízeje jeden druhého k výkonu, rozběhli, včetně jejího utlačovatele pryč.
V uvolnění psychického vypětí se Rebecce podlomila kolena. Sesunula se k zemi, kde se v kleku zapírala chvějícími se pažemi a pokoušela se utišit histerické sípání, deroucí se z její hrudi, společně s obnovující se cyrkulací vzduchu v plicích.
Vítr, který se jen před malou chvíli tak nečekaně přihlásil o slovo, zavanul znovu, tantokrát však v podivně ukidňujícím vánku, zlehka, téměř v pohlazení, laskajícím její sinalé tváře. Jen, co se dokázala trochu uklidnit, ohledéla se do míst, kam zrzek prve tak panicky civěl. Nikde nic, jen prázdná ulice odpočívající v nočním klidu.
Přiměla se vstát. Musela dál. Zde zůstávala stále v nebezpečí, našeptávalo jí cosi. Vydala se tedy k domu, skýtajícímu jí zázemí jež tolik potřebovala.
Sama temnota jí byla v patách, dohlížejíce na ni, dokud nezmizela v ochranném objetí jakési dívky uvnitř stavení. Poté se navrátila zpět tam, kde mohlo dojít k tak nehoráznému hříchu, vyzvedla nůž a odnšeje jej vynesla rozsudek.
Mnoho zvláštních věcí se v té rozhodující hodině odehrálo. Nevysvětlitelných z pohledu lidí. Těžko by uvěřili, že nicota štvala trojici na smrt vyděšených mužů ulicemi města. Nic jiného než nicota, to však nemohlo být, když nic bylo to jediné, co spatřili. A přesto je něco pronásledovalo. Hnalo dál a dál, dokud se nerozdělili. Jen jeden však okusil příchuť jejího hněvu. Jen jeden totiž zkončil sám, navždy ztracen.
Marně se pokoušel popadnout dech, srdce majíc až v krku. Zborcený potem se rozhlížel do všech stran, ve snaze najít byť nepatrné místečko, kde by se mohl schovat. Ocitl se ve slepé uličce. Dostat se odtamtud pryč, šlo jedinou cestou - přes zeď. S rozhodnutím neváhal. Neměl čas.
Rozběhl se přímo proti ní a v odrazu se s jistými obtížemi vyškrábal téměř celou polovinou těla nad ni. Jen co se vyhoupl o něco víš boky, snažíce si alespoň trochu vypomoci zapřením špiček bot, ucítil, jak jej někdo zachytil kolem kotníku levé nohy. Zařval bolestí, jak mu dotyčný drtil kosti v něm tak, až sám slyšel jak praskají. Krátce na to s ním trhl a zrzek padal pozadu do prázdnoty, prolétnouce se několik metrů vzduchem.
Dopad na záda byl tak tvrdý, že mu vyrazil dech a měl pocit, že se mu zpřelámala snad všechna žebra. Ukrutná muka jej na okamžik paralizovla, snaha zvítězit v boji o holý život mu však poskytla poslední záchvěv pudu sebezáchovy. Jako nemotorný brouk se převalil na břícho a odrážeje se zdravou nohou, se plazil, jak jen to bylo možné, co nejdál od místa vlastní zkázy.
Výpad přišel bleskově, aniž by cokoli zpozoroval, zanechajíc mu palčivou bolest v podobě řezného šrámu, táhnoucímu se napříč přes celá záda.
Ticho proťalo jeho pronikavé zaječení. Skučící se pokusil nadzvednout.
Neviditelný znovu udeřil.
Škubnutím za pačesy ho vytáhl do kleku a zakrojil se mu do strany krku řezem cíleně tak mistrovsky vedeným, že minul důležitou tepnu a zajistil mu vskutku pekelný zážitek.Cosi kovového dopadlo na zem a on byl opět sám. Nikde nikdo. Pevně si přitiskl k dlaně ke krvácející ráně a rozechvělý se podepřel, zavadíce při tom o něco prsty.
Pozvednul předmět blíž k zastřenému zraku a v zoufalství, jež přišlo společně s uvědoměním si pravdy začal štkát jako děcko.
Jeho nůž, jeho vlastní nůž. Neměl-li on slitování, sám si jej sotva vyprosí.
Pláč přeťal náraz, který ho odmrštil přes celou ulici, přímo proti zdi, zdemolujíce všechny zbývající neporušené části těla. Svalila se jako hromada kamení a neschopen jakéhokoliv pohybu v krátkosti zahlédl svou smrt.
Co bylo dál mohou snad vyprávět jen stíny ulic a temné stěny, do lačnosti se sytící uši rvoucím křikem utrpení a prýštící krví, jíž lačně "chlemtaly".............................................................