Chodila ulicemi už tak dlouho, že ztrácela přehled, kde se vlastně pohybuje. Bloudila bezcílně sem a tam, z jednoho místa na druhé, aniž by nacházela jakékoliv stopy.
V životě si nepřipadala tak bezmocná. Uplynulo víc jak čtyřiadvacet hodin od Bonniina odchodu a přestože se se vším přesvědčením dušovala, že dorazí zpět ještě té noci, už se nevrátila.
Když na ni přes den plna neklidu čekala mezi čtyřmi stěnami jejich pokojíku, snažila se v duchu probrat všechny možnosti. Každičkou nabízející se alternativu, proč by nepřišla.
Nepatřila k těm, které by jen tak z bůhdarmá vypustily něco z pusy, aniž by hleděly co, a poté se bez varování řídily vlastními prioritami. Jestliže se chtěla vrátit, tak to myslela vážně.
Krk by dala za to, že v tom měl prsty ten zmetek, James Spider. Nestalo by se poprvé, že by si vybral některou ze „svých“ holek, aby mu posloužila, jakmile se zbaví svých zákazníků. Sama Rebecca s tím měla bohužel víc než dost osobních zkušeností. Vlastně ji za tímto účelem využíval nejčastěji. Byl to také jeden z důvodů, proč ho tolik nenáviděla.
Dosud jí v živé paměti utkvěly veškeré detaily jeho tzv. znalectví milostných her, jak tomu sám přezdíval. Prase!
Dělalo se jí zle jen z pouhé představy, že by s Bonnie prováděl totéž.
Zvykla si. Po celé ty zatracené dva roky, každou chvíli, kdy přetrvávající stav nabubřelosti, nevraživosti a zloby na vše kolem, co neodpovídalo jeho stanoveným normám, převážila touha si užít a dokázat si, jaký je to vlastně „chlap“!
Nedělala si žádné iluze o tom, že by se jí snad zlomkem něžné pozornosti kdy pokusil alespoň částečně vynahradit příkoří, která jí nutil ztrpět v područí cizích mužů, ale jeho narůstající sklony k projevům naprosté dominance, jí začínaly děsit.
Moc dobře věděla, že kdyby chtěl, dokázal by jí ublížit, proto mu tedy vyházela se vším vstříc. Naučila se snášet ho a bez odporu se podvolovat. Tisíckrát ležela bez pohnutí pod jeho potícím se tělem, načpělým kouřem a výpary laciných putik, cítila jeho přerývaný dech ve tváři a modlila se, aby už byl konec. Aby ho nenapadlo si vše „zpestřit“ něčím novým, co by jej povzbudilo k vyšším výkonům na její úkor.
Zacházel s ní jako s kusem masa. Jako s hadrovou panenkou, plnící veškerá jeho přání, jak mu bylo libo. Skláněla se k mu ke klínu, když ve vší sebejistotě tlačil její hlavu ke svému vzrušenému mužství. Nechala sebou cloumat a polohovat se k jeho spokojenosti. Cokoliv, za to, že bude moci odejít bez úhony.
Ona si své odpykala, ale proč Bonnie? Proč kterákoliv z dívek, s nimiž manipuloval?
Zabila by ho! Byla si se vší upřímností jistá, že by někde v hloubi sebe sama našla tu sílu, která by jí k tomu dopomohla. Cožpak by bylo hříchem zbavit svět jedné „zrůdy“?
Vyčkávala do setmění. Poté již nedokázala déle nečinně setrvávat. Musela zjistit, co se stalo.
Riskovala naprosto vše, když se pohybovala venku, v úsecích, jež tak důvěrně zanala, ale bylo jí to jedno. Bonnie pro ni znamenala vše. Přítele i rodinu v jedné osobě. Nemohla ji nechat bez pomoci, potřebovala-li ji.
Vyptávala se kde koho. Pouličních hlídek. Dívek postávajících na rozích při čekání na příležitostné zákazníky. Dokonce i těch, pokud byli přes vliv vypitých kořalek vůbec schopni alespoň nepatrně uvažovat.
Dostávalo se jí tak drobných střípků informací, z nichž byla schopna zjistit jediné. Od Jamese již odešla. Dům opustila zhruba před půldruhou hodinou a poté se vydala společně s jakýmsi podivně vylížejícím cizincem, který jí cestou oslovil, směrem k řece.
Absolutně to pozbývalo jakéhokoliv smyslu. To by Bonnie neudělala. Nikdy by si nenašla „zájemce“ na vlastní pěst. Na to byla příliš chytrá.
Zasažena neblahou předtuchou zamířila tedy tamtéž.
Že jejich vystopování nebude tak snadné jí došlo velice brzy. Stačilo se zeptat několika lidí, co potkala. Nikdo z nich totiž ani Bonnie, ani onoho cizince s ní, k němuž měla pouze zevrubný popis, neviděl. Jako kdyby se do země propadli.
Na veřejných prostranstvích, by se takový „páreček“ tak jednoduše neztratil. Ulice zde byly přeplněné a poměrně dobře osvětlené. Navíc dívky s potenciálem Bonnie, vždy přitahovaly pozornost.
Znamenalo to jediné - musel ji zavléct někam stranou lidí. Toho se bála. Zasažena koncentrací neblahých pocitů, překonala vlastní přesvědčení, týkající se temných zákoutí a se smysly vyšponovanými vlivem okolností k téměř hraničnímu výkonu, uhnula při nejbližší možné příležitosti do míst, kde výraz nemožné prakticky neplatil.
Z potemnělých mračen, čím dál častěji křižovaných světelnými výboji blesků, se začaly snášet drobné dešťové kapky ledové tak, že si připadala, jako by se jí do kůže zabodávalo tisíce maličkatých ostrých jehliček. Šaty jí během několik málo minut nepříjemně navlhly a přilepily k tělu, což v kombinaci se silnými poryvy větru vyvolávalo hlasité zimoumřivé staccato jejích zubů. Nedbala však ničeho a tvrdošíjně pokračovala navzdory vzpouře živlů dál.
Tušila, že bojuje s časem a toto vědomí, díky němuž se Rebeccin běžný proces dáchání přeměnil ve škobrtající koloběh křečovitých plicních vztahů a nepatrných uvolnění v nádechu, jí nedopřával byť jen náznaku potřeby se zastavit a odpočnout si.
Tápání v temných zapovězených uličkách se zdálo nekonečné.
Postupem času se místa, v nichž občas narazila na nějakou tu podivně vyhlížející existenci, či chudáka bez domova, jehož postoj vůči nepřátelství světa se odrážel v prázdném pohledu vstříc nicotě, změnila ve špinavé páchnoucí kouty, kde jedinými živými tvory, dle všeho byly všude pobíhající krysy.
Něco se dělo. Věděla to. Celou bytostí vnímala, jak se okolí pitvoří a zvrhá do čehosi temného, zlého a zvráceného, čemu nemohla a snad ani nechtěla rozumět.
Nestalo se poprvé, že ji instinkty takto varovaly. Vždy se jimi řídila a v situacích jako tato se raději dávala na ústup. Tentokráte však nebylo zbití. Musela dál. Nalezení Bonnie se pro ni stalo prakticky životní nutností, jíž se v jistém sebezapření, na úkor všeho, zcela poddala.
Téměř by si začala myslet, že se ztratila, kdyby nepřišlo náhlé prozření, které ji opět přimělo uvažovat nad tendencí osudu si s lidmi zahrávat. Již jedenkráte se zde ocitla v psychickém rozpoložení ne příliš odlišném od aktuálního.
Ta noc jí po všech prožitých hrůzách změnila život, neboť se střetla se svým tajemným zachráncem. Nacházela se nedaleko opuštěného skladiště ve slepé uličce, kde ho poprvé spatřila.
Šlo snad o nějaký záměr? O tom silně pochybovala.
Tehdy se pod spalujícím upřeným pohledem dvou zlatem zářících očí cítila v bezpečí a neomezeně chráněna. Teď vnímala jen děsivou samotu a cosi temnějšího než samotné hlubiny noci, co se pohybovalo až příliš blízko ní. Na dosah.
Kolem se mihl stín.
Ne, nezbláznila se, skutečně tam něco bylo. Cítila to. Nikde ani hlásek, ozvěna kroků, zhola nic, jen překotný rytmus jejího vlastnho srdce, a přesto.................
Znovu.
Nešálil ji zrak. Spatřila to sotva na zlomek okamžiku, ale postačilo to, aby si uvěřila. Cožpak se, pro Boha svatého, mohlo něco tak rychle přemisťovat? V útržcích vteřin střídat pozice, bez ohledu na to, jak daleko od sebe jsou? Zvíře ani člověk. Žádná z logicky se nabízejících variant. Téměř jako by okolní zdi ožívaly a sváděly s ní hru kočky s myší.
Bezděčně začala couvat, oči vytřeštěné navrch hlavy.
Jediné, nač se v gradujícím stavu zděšení dokázala kromě přihlížení dění kolem soustředit, byla
snaha mít alespoň jednu stranu chráněnou. Sunula se podél stěn z kamených bloků, tisknouce se k nim s takovou vervou, že si téměř rozedřela kůži na zádech. Pak se to stalo. Nečekaně. Bez zjevných příčin. Zcela nepochopitelně a s razancí, která ji ve slabosti zlomila v pase.
Jako kdyby překročila neviditelnou dělící linii mezi běžnou realitou a cestou do pekel.
Málem ohluchla pod náporem hrůzostrašného dívčího křiku. Zasáhlo ji to jako vlna, nikoliv však zvenčí. Útok na její smysly vycházel přímo z mysli, s jen o něco málo slabší bezcitností, než výjevy, co vše završovaly s dokonalostí hodnou obsahu Pandořiny skříňky.
Brutální násilí, krev a smrt – výtažek, jenž v konečném sletu jako celek ztěží dával nějaký smysl. Jednotlivé díly esence hrůzy byly ale zřejmé víc než dostatečně.
V marné snaze si zacpat uši, aby to alespoň částečně utlumila, se potácivou chůzí, za níž by se ani král opilců nemusel stydět, zcela dezorientována pod nátlakem útržků apokalypsy, dala k ústupu.
Kamkoliv jen pryč!
Ani si neuvědomovala, kdy přesně po zakopnutí o cosi prošla fází pádu. Plácla sebou pozadu do kaluže, jen tak tak, že si při tom nenarazila hlavu, a zrakem spočinula na hřmících mračnech, převalujících se ve výšinách nad městem. V tom samém momentu křik utichl.
Nebylo vůbec nic, jen blížící se bouře a až znepokojivě tíživé ticho. Sotva se s tím však stačila zaobírat. Padla přímo do středu „jámy lvové“, každičkou částečkou těla si tím byla jistá, a pokud ještě mohla zmizet, musela se o to pokusit hned.
S prolétnuvším bleskem se nocí rozlehl jekot.
Kdy přesně si dlaní zakryla ústa, aby udusila zvuk, vycházející z jejího hrdla, si nevybavovala. Ztěží si připouštěla pohled, který se jí naskytl bezprostředně poté, co se snažila zvednout.
Přímo vedle ní spočívala chladná „tělesná schránka“ ubohé Bonnie.
Způsob, jakým ji kdosi zabil, se nedal přirovnat k ničemu jinému, než k masakru. V životě neviděla tolik krve. Bonnie sama dík své sinalosti, jako by o veškerou přišla, přesto jí zbylo dostatek, aby přebarvila nasáklou látku odhalené spodničky i zbývající, kdysi bílé, části jejích šatů do karmínova a vytvořila tratoliště, do něhož Rebecca upadla.
V naprostém šoku s očima plnýma slz pohlížela na zející rozdrásanou ránu na jejím krku, která div že neoddělila hlavu od těla, mrtvolné zřítelnice odvrácené k neznámu a kratičky pahýlek prostředníčku levé ruky, jenž zmizel i s prstýnekm na něm neznámo kam. V nezkonalé, a pro mnohé ztěží pochopitelné, snaze si ji k sobě přivinout a obejmout ji, se pod vlivem povolujících se stavidel veškerých nahromaděných emocí, pokusila alespoň trochu nadzdvihnout její bezvládný trup.
Částečně se jí to podařilo. V tom ji kdosi zezadu přitiskl silné předloktí k hrdlu a ovíjejíce ji přitom druhou paží kolem pasu, ji neurvale táhnul od Bonnie pryč.
Nestačila ani vykřiknout.
Jen co jim zmizela z očí se po pár metrech sevření únosce cíleně omezilo na stisk nadloktí, díky čemuž mohla odhalit jeho totožnost – James.
Momentálně nedokázala identifikovat pocity, které se v ní mísily. Zmohla se jen na sotva znatelný odpor, stran vzdálenosti od mrtvoly své přítelkyně.
„Bonnie. Musím k Bonnie,“ drmolila, aniž by poznávala svůj hlas.
„Je mrtvá. Tý už nepomůže ani svěcená voda,“ zavrčel, jak ji bez nejmenšího pozastavení nevybíravě napůl vlekl za sebou, pryč od místa, kde Bonnie našla.
V posledních zbytcích pudu sebezáchovy aktivovala svalstvo svých končetin k práci a poněkud překvapena tím, že se jí to skutečně podařilo, jej vlastním přičiněním na místě zarazila. Znovu se jí pokusil zmocnit. Tentokráte mu ale ucukla a o krok ustoupila.
„Nenechám ji tam jen tak ležet. Někoho zavolám. Hlídku, kohokoliv.“
Během pouhého okamžiku se jeho zlověstné vzezření zdálo intenzivnější než doposud.
„Přeskočilo ti! Ta už je dobrá leda tak jako žrádlo pro krysy. Co tím chceš dokázat? Akorát se do toho ještě víc namočíš. Laskavě se starej o svůj vlastní mizernej život a aby sis udržela tuhle půvabnou tvářičku. Mimo to, spolu máme my dva ještě něco k řešení.“
Adrenalin se jí dík vyhrocenosti situace vyplavoval do krve v takových dávkách, že byla zrazu schopna čehokoliv, včetně toho, čeho by se nikdy dříve neodvážila – otevřené vzpoury.
„Táhni k čertu,“ procedila skrz zuby a s očima jiskřícíma hněvem se měla k odchodu.
Kdy se k ní dostal na dosah neměla ponětí, vnímala jen ruku dopadající na její rameno a barbarský úder do tváře následující ihned za ní.
Bývala by se jistě odporoučela k zemi. Jak paradoxní, že se jejím tzv. „zachráncem“ stal právě její trýznitel. Měl k tomu však dobrý důvod (alespoň pro něho), jak se mohla co nevidět přesvědčit.
Jen co se znovu napřímila ji chytil pod krkem a odvlekl ji k protější zdi, k níž ji „přišpendlil“ jak motýla do sbírky zvrhlíka. Uvěznil ji vlastním tělem a boky s natolik vytrénovanou grácií, že se nedokázala pohnout, ačkoliv se mu vzpouzela co mohla.
„Přestaň, Becco,“ okřikl ji jak sebou stále šila a pevnějším stiskem jí ubral na přísunu vzduchu.
„Uvědom si už konečně, že jsi moje! Patříš mi a já si s tebou můžu dělat co chci, jak už to s majetkem bývá. Hledal jsem tě všude, jako idiot. Jak myslíš, že mi pak bylo, když jsem se domáknul, že se tady touláš a hledáš támhle tu smrdutou zdechlinu? O jednu z holek jsem už dneska přišel, tebe si vzít nenechám. Půjdeš se mnou. Po dobrém nebo po zlém, ale půjdeš!“
Pokusila se ho od sebe odstrčit, ale bylo to marné. Jen ho to o to víc rozzuřilo.
„Chceš si hrát na hrdinu, co? Mám pro tebe novinku, hrdinové umírají, zlatíčko. Neublížím ti. Ne, pokud mě k tomu nedonutíš. Nebo po tom snad toužíš? Scházelo ti drsnější zacházení? Velká upocená mozolnatá ruka tisknoucí se k tvé hebounké kůži,hmmm? Stačí říct. Mám proti tobě použít tvůj vlastní strach? Přiložit ostří nože na tvé křehoučké tělíčko, jak se ti to stalo kdysi? Přiměje tě to pak rozumně uvažovat? Po tom prahneš?“
Otíral se o ni jak k ní promlouval. Využíval každého pokusu jejích svalů o vzpouru, když náhle došlo k zlomu.
Viděla to v jeho pohledu, tak jako častokrát před tím. Reakce vyvolaná násilím, z něhož vždy čerpal jisté uspokojení vlastních temných potřeb. Zdaleka však ne všech. Touhu po naprosté dominanci vystřídal čistý nerzředěný primitivní chtíč, s nímž se v drsném polibku přisál k jejím rtům a rukama se dožadoval svého.
Chtělo se jí zvracet, jak jí samým vzrušením funěl do tváře a hrubě ji přitom hnětl ňadra přes látku šatů. Že tohle mu stačit nebude, jí bylo jasné okamžitě. Vklesl jí koleno mezi stehna, aby si udělal dostatek prostoru pro svůj nedočkavý „kamenný“ klín a jal se vykasávání jejích sukní.
Pažemi hýbat nedokázala, musela tedy najít jiný prostředek jak ho zastavit. Sotva se od ní o něco poodtáhl hrudí, aby si mohl rozepnout kalhoty, sklonila hlavu a jak jen to šlo se mu zakousla ze strany do hrdla tak, až v ústech ucítila těžkou železitou pachuť Jamesovy krve..............