Držel ho pod krkem, nehty se zarýval do kůže až z ní vytékaly čůrky „prohnilé“ krve a přes veškerý nával vzteku a pomstychtivosti si vychutnával mužův děs a bolest, tak jako nečinil nikdy dříve před tím.
Tisíckrát si představovat podobný moment včetně detailní struktury toho, co s ním provede. Zprostředkovaně dík Rebecce i její přítelkyni, jejíž prolitá krev v něm vzbuzovala o to větší agresivitu vůči tomuto lidskému červovi, věděl něco málo o tom, čeho se dopustil a i tyto strohé nástiny bohatě postačily k tomu, aby jej z duše nenáviděl. Ale nyní, když se stal takřka očitým svědkem zvěrstev na ní páchaných a věděl, kam až by to dospělo, kdyby dorazil jen o něco málo později, zažehnul krvelačnost smíšenou s nutností odplaty i v predátorovi uvnitř sebe.
Jímaly jej potřeby, k nimž by se nikdy dříve neuchýlil. Nyní však je vzýval a velebil. Opájel se jimi a prahnul po nich o to víc, jakou duševní špínu a zhýralost z něho cítil. Nemusel umět číst myšlenky jako Zar, aby věděl co se mu honilo hlavou než udeřil. Stále to v něm zůstávalo. Vnímal to i přes jeho bolestí zkřivenou tvář, paniku a hrůzu, kterou v něm vzbuzoval. Udělal by cokoli, aby si na něm mohl schladit žáhu. Nechal by jej umírat velice velice zdlouhavě a se vší trýzní, jenž by jen bylo v jeho silách mu poskytnout. Trhal by ho na kousíčky. Cupoval jako pergamenový list dělený na tenoučké proužky, počínaje nedůležitými přečnívajícími částmi těla až po ty podstatné. Po každičkém „cáru“ by počkal a počastoval jej dostatečnou příležitostí si v tom „pochodit“, jak si zasluhoval. Srdce, ten prahbídný sval doposud mu bijící v hrudi by si ponechal nakonec a vyždímal by jej v pěsti jako houbu do poslední kapky. Bože, jak sladké to pomyšlení! Přesto to nemohl udělat. Ne, když byla Rebecca tak blízko, i bez toho k smrti vyděšená. Nenechá ho odejít, ukončí to tady a teď. Bude se jen modlit, aby mu v pekle, existuje-li nějaké, dali veškerou „péči“, jenž si on sám, vhledem k okolnostem, musel odpustit.
S tímto přesvědčením naposledy zhluboka nasál pach přicházející smrti a jediným protočením ruky mu s hlasitým křupnutím zlomil vaz.
Shlížel na tu hromadu „masa“ se stejným odporem, s jakým se jej jako odpadu zbavoval a litoval, že jeho smrt proběhla tak nakvap. Do odéru čersvé mrtvoly, dávající Adrianovým smyslům jasně na vědomí, že dostatečně neukojil svůj hlad po násilné odvetě, zasáhla s nečekanou silou vůně šeříků. Stále za ním, sotva na vzdálenost tří jejích drobných dívčích kroků. Teplo Rebeccina těla, ač utiskováno půsosbením okolního chladu, k němu sálalo s takovou intenzitou, jako by hodlalo upoutat jeho pozornost. Stalo se. Náhle si však uvědomil vlastní obavy. Ne z toho, že by jí snad mohl on sám nějak ublížit. Žízeň byla i díky usilovné snaze ji chránit, nyní plně pod jeho kontrolou. Měl strach z její reakce. Vždyť právě přímo před ní zabil člověka, kterého znala. Pochyboval sice, že by ho po všem co díky němu prožila litovala, přesto.................
Prozradil se víc než by bylo přípustíné. Bude muset opět vymazat část její paměti a to se mu příčilo více než cokoliv jiného. Pln nenadálého rozjitření emocí z událostí příštích zhluboka vdechl tu skvostnou esenci a pozvolna, aby jí byť jediným neuváženým pohybem nevyděsil ještě víc, se k ní obrátil a stanul tváří v tvář.
Deštěm promočená do poslední nitky. Chvějící se jako listoví ve větrné hře. Potřísněna cizí krví. Tak překrásná, křehká a zranitelná zároveň. Nikoliv zlomená.
Doposud se zrakem neodpoutala od těla pošlého proklatce na zemi za ním. Ztratil ji?
Dívala se do Jamesových umrlčích očích a pozvolna jí docházelo, co se před ní právě odehrálo. Definitivně se uzavřela jedna kapitola jejího života. Temná a bolestná. Tolikrát uvažovala o tom, jaké by to bylo, kdyby se jí podařilo zbavit se ho, utéct mu a znovu zodpovídat za sebe i své činy, že nyní, v dozvuku všech těch příšerných událostí, ztěží dokázala uvěřit, že se tak skutečně stalo. Ne, že by si snad přála, aby dopadnul takhle, s hlavou přetočenou do naprosto nepřirozeného úhlu proti trupu, ale časem narůstající nenávist vůči němu nedopoustěla, aby se v ní vykřesala byť špetička soucitu. Chtěl ji zabít a nakonec byl zabit sám. Jaká to ironie! Všechno se to zdálo jako sen. Dlouhý a krutý sen. Bestiální vražda Bonnie. Jamesův attack vůči ní. Způsob jakým se ukončil jeho prokletý život. Jedinou skutečností v níž věřila, byl on – její zachránce.
Objevil se jako mávnutím kouzelného proutku, odkudsi z hlubin noci a znovu ji vytrhl z náruče smrti, do níž tak jistě, z Jamesova přičinení, mířila.
Stál přímo proti ní, nehnutě jako unikátní dílo sochařského mistra. To pomyšlení ji přimělo vzhlédnout, načež se do sebe zaklesli pohledem, aniž by bylo možné se odtrhnout. Temný anděl napadlo ji v mžiku, jak se žhnoucím zrakem vpaloval až do nejzažších skrytých hlubin jejího nitra. Promlouval k ní bezeslov a Rebecca té řeči podléhala víc, než by si kdy dokázala připustit.
On se.......bál. Ano, to bylo ono. Mimika toho nelidsky krásného dokonalého obličeje cherubína se sice pokoušela setrvat v „odlitku“ neutrálnosti, zato oči zdělovaly víc než dost. Nešlo o zpytování vlastního svědomí za provedené činy. Udělal to co udělat chtěl, i když, dle jeho prvotní zuřivosti soudě, nebýt její přítomnosti u tohoto trestu, naložil by s Jamesem zřejmě daleko daleko hůř. Strachoval se o ni. Toto zjištění v ní zbouralo i poslední zbytky sebezapření. Chtělo se jí plakat. Prolévat slzy, jenž by jí alespoň částečně ulevily od dopadu toho všeho, ačkoliv předem věděla, že se tak nestane. Nedokázala to. Stejně jako tisíckrát před tím. Zůstávalo to uzemčeno hluboko v jejím nitru. Přesto tolik potřebovala něčí podporu a blízkost, že překročila vše, co se překročit dalo a dala se vést svými instinkty, které ji neomylně zavedly přímo k němu. Aniž by snad stačila přesně určit kdy k tomu došlo, vsunula ruce pod jeho kabátec, a bez nejmenšího pozastavení nad tím, jak je ozbrojen, jej v těsném objetí vzala kolem pasu.
Zaznamenal záblesk odhodlání zlomek vteřiny před tím, než se k němu Rebecca přitiskla, přesto se celý napjal a ztuhnul zaskočen tímto nenadálým zvratem. Jediné rozhodnutí a byly porušeny veškeré nepsané zákony obou „ras“.
Nikdy, za celý věk se nestalo, že by se člověk takto dobrovolně sám od sebe vydal napospas jedincům jeho druhu, ačkoliv sám slabým podvědomím vytušil, že nejsou to co on, pokud to nespadalo pod ovládání vůlí, či součást krmení, kdy jednal na principu určité závislosti na látkách produkovaných při kousnutí. Stařešinové rodu by nad tím jistě kroutili svými moudrými hlavami, ale Adrianovi to bylo jedno. Popravdě jej fascinovala čím dál víc.
Sledovala jej při jeho počínání s tím lidským monstrem, jenž se příliš neodlišovalo od klasického lovu. Spatřila predátora nyní se odrážejícího v jeho očích ( špičáky povyrostlé dík výbuchu emocí naštěstí dokázal uschovat za semklými rty), bledost jeho kůže a přesto v něho kladla takovou důvěru, že se k němu v nouzi takto důvěrně zachovala. Neodtahovala se však ani poté, i když věděl jak na ni jeho tělesná teplopa musí působit. Téměř by dokázal připustit možnost, že by jej dokázala brát takového jaký je.Poznala však jen pouhou pětinu celé pravdy. I tak to bylo víc než by si kdy vysnil. Její fyzická blízkost a upřímnost projevu jej naprosto odzbrojily a pohltily natolik, že se jim zcela odevzdal.
Paže se o své vlastní vůli pozvedly a ovinuly ji s takovou samozřejmostí, jako by do jeho náruče odjakživa patřila. Dávno tomu již, kdy se něco takového přihodilo. Celá desetiletí. Tehdy ovšem netušil s kým má tu čest. Do čích rukou vkládá své srdce. Sklonil hlavu k jejím vlasům a zhluboka, tak, až se kůže jeho kabátce rozpraskala pod mocně se vzdouvající hrudí, nasál jejich vůni. Zmáčená deštěm působila ještě opojněji než jindy.
Moje...............
Sotva se mu tato myšlenka mihla myslí, zaznamenal něco, co jej prudce vtáhlo do reality. Lovci. Ucítil je okamžitě. Bylo jich mnoho a blížili se.
Snad i Rebecca nějak zaznamenala narůstající koncentraci zla, neboť se chvíli na to ohlédla do správného místa. V temnotě před nimi se zhmotňovaly stíny.
Prvotní impulz – chránit.
Popadl Rebeccu a přemístil se s ní ke zdi takovou rychlostí až zalapala po dechu. Nikde poblíž nenalezl prostor, kam by ji skryl. Rozhodl se tedy pro vlastní řešení. Obličej jí zaclonil prohlubní vlastního ramene, aby jí snad nezasáhl některý z úlomků, načež veškerou svou sílu zaměřil do jednoho bodu a výkopem vytvořil otvor ve stěně natolik velký, aby ji tam mohl bezpečně strčit. Nezaváhal ani vteřinu. Sotva ji se vší možnou opatrností nakvap schoulenou uložil dovnitř, sáhl k opasku pod rozeplým kabátcem a do křehké dlaně jí vtiskl jílec své dýky.
„Vemte si to a použíjte, bude-li to nutné.“
Jen kratičký povel a již se přesunul o kousek stranou a s dobrým přehledem o vývoji situace se připravil ke steči. To byl teprve začátek.
Ani se ještě nestačila vzpamatovat z toho, jak obratně ji vstrčil do otvoru, kterým sám – těžko tomu uvěřit – ve zdi probořil a v mžiku sledovala, jak se o něco dál v její úrovni, zahleděn do temnoty před sebou chystal k potyčce. Že půjde o víc než jen nepřátelskou přenici jí došlo prakticky v momentu, kdy jí vtiskl dýku do ruky, ale nyní když jej pozorovala o tom byla skálopevně přesvědčena.
On ten prostor před sebou doslova hypnotizoval svým žhnoucím pohledem. Neutrální výraz přešel do agresivního, div, že necenil zuby. Tělo se přikrčilo, lehce nachýlilo kupředu a každičký sval se aktivoval k výkonu, nabuzen ke střetu. Příliš nápadně to připomínalo postavení zvířete, chystajícího se k útoku, navíc......... skutečně bylo to co zaslechla vrčení?
Podobný zvuk vyšel odpovědí z druhé strany a zdálo se, že více než z jednoho zdroje.
Celou scénu měla nyní jako na dlani, když.......... Ano, nyní zcela jasně zaznělo zavrčení, s nímž se její neznámý zachárnce jako vystřelený bledý šíp vydal vstříc přicházející hrozbě.
Houtnoucí atmosféru krátce proťalo několikanásobné mechanické cvaknutí, a poté....... Bože!
Jako by se zpomalil tok času.
Adrianovo tělo se v rámci běhu plynule přemístilo s ladností černého pantera ve vražedném skoku do volného vzdušného prostoru, kde se v horizontální poloze párkrát přetočilo kolem své osy jako ve vývrtce, právě, když kolem prolétla sprška vystřelených šípů.
Rebecca neměla nejmenší příležitost upadnout do šoku, neboť jedna nevysvětlitelná událost střídala druhou, až nad tím zůstával rozum stát.
Aniž by pochopila jak–vždyť to bylo nemožné- zachytil jeden ze šípů a vzápětí vrazil jeho hrot do ohryzku jednoho ze tří, strategicky po ulici rozmístěných, mužů se samostříly. Konkrétně toho napravo, brala- li to ze svého úhlu. Cizinec ve středu pomyslné formace se již chystal znovu zacílit, ale jeho motorika působila příliš neohrabaně. Než by stačil pozvednout opětovně připravený samostříl do správné pozice, vyhledala si jej jeho „živoucí zkáza“.
Adrian mu zkroutil zápěstí až mu v něm kosti zapraskaly, načež mužův řev vystřídalo klokotavé chrčení, jak mu v záchytu za pačesy strhnul hlavu ke straně a bez okolků se mu zahryznul do odhalené části krku.
Dříve, že by snad stačila postřehnout, kdy zaznamenal změnu, už se zaštítil mužovým tělem, právě včas, aby šíp určený jemu, zasáhl záda umírajícího.
V jedné chvíli přihrbený za „hradbou svalů“ v druhé se impozantně tyčící s tímto dohasínajícím životem jako téměř nic nevážícím břemenem, připraveným k odhození nad sebou.
Poslední troufalec se absolutně k ničemu nezmohl, jen přitrouble civěl, jak na něho jeho druh plnou vahou dopadá.
Adrian se vzápětí na to sehnul k vyčnívající části trupu „zavaleného“ a úderem pěstí ji zasáhnul. Neviděla sice, co přesně se stalo, ale skutečnost, že se klouby jeho prstů nezabořily v přijatelné výšce, ale „prostoupily“ až k vlhkostí nasáklé zemině, byl více než alarmující.
Neřekla by, co se v této tajuplné osobnosti může skrývat. Choval se jako bestie utržená ze řetězu, nezkrotná a smrtící ve své znovu nalezené svobodě. „Bestie,“ která ji chránila proti všemu a všem. Ať tak či tak přes sebevětší míru zděšení, v případě neznámého strážce, nezbytně kombinovaného s jistým druhém úžasu, od něho nedokázala odtrhnout oči. Rychlost, nezkonalá síla a hbitost staly se nedílnou součástí toho krvavého představení. Každičký pohyb, výpad, útok, působily, ačkoliv pro své soky znamenal to samé jako porážka pro ovce, bezmála dojmem tanečních kreací. Co je zač? Proč měl potřebu pro ni vytvořit tento provizorní úkryt, ačkoliv muset předem vědět, že se budou události vyvíjet v jeho prospěch? V této situaci se očividně neocitl poprvé. Rozhodně tomu nasvědčoval i způsob jakým se oháněl miniarzenálem zbraní, doposud vyčkávajících pod jeho kabátcem, jen co se dostatečně nabažil tzv. „ruční výměny názorů.“
Zrazu jí odpověď na řady nevysvětlitelných otázek přišla na mysl s takovou neochvějnou konkrétností, až ji to zaskočilo. On nebyl člověk.
Z neznámých příčin se jí vše v hrudi stáhlo v neblahé předtuše, s níž měla již jedenkráte této noci co dočinění. Vykřikla leknutím, jak jí výhled zaclonil doposud nespatřený bledý mužský obličej s nebezpečně žhnoucím pohledem, který se s arogantním úsklebkem objevil vzhůru nohama přímo před otvorem.
Kristepane, přilezl po zdi!
Než se nadála, vytáhl ji na ulici a stál před ní v celé své – dle jejího odhadu zhruba dvoumetrové- výšce. Přidržoval si ji u sebe stiskem za paži, ale v podstatě se ani nemusel snažit.
Momentálně byla natolik vyvedena z míry, že by se nezmohla na jakoukoliv reakci. Připadala si před ním jako droboučká muška, kterou by rozmáčkl palcem, jen kdyby se mu zachtělo.
Snad by v jeho tváři našla okulibé rysy, jenž by jej čímsi přibližovaly sortě jejího ochránce, leč cosi ďábelského v něm, potlačovalo kladné hluboko do pozadí temnoty a smrti. Obklopovaly jej jako plášť kopírující linie celé postavy, v jehož záhybech se míhaly útržky provedených zvráceností. Pocit deja vu ji zastihl s razancí kulového blesku.
„Říkal jsem, že tě najdu první. Na laňky jako jsi ty, mám nos. To asi, že tak skvěle chutnáte.“
Zíral na ni způsobem hladovějícího, co se po dlouhém půstu dostal k bohatě prostřenému stolu. Mimoděk se zachvěla.
Přešlápl si z jedné nohy na druhou, když se mu něco pod dotykem světla zalesklo na krku a přitáhlo tak k sobě její pozornost. Na kožené šňůrce tam visel prostinký prstýnek s červeným sklíčkem na místo drahého kamene, příliš známý, než aby si jej mohla splést.
Zatmělo se jí před očima a odevzdanost lapeného jehněte se začala přeměňovat v cosi silného vycházejícího z vlastní podstaty, jež se svou impuzivností zasloužilo o téměř okamžité převzetí kontroly nad její osobou.
„Ty jsi zabil Bonnie,“ zavrčela a poprvé si s jistou naléhavostí uvědomila, co až doposud netečně svírala v ruce. Ten pohyb byl zcela přirozený, spontánní, snadný.
Ve vrahově výrazu se mihlo překvapení, jak se dýka zabodla až po rukojeť do jeho útrob. S tím nepočítal.
Pustil ji a tisknouce si dlaně k okolí krvácející rány se bolestí ohnul v pase. Lhala by, kdyby tvrdila, že nevěděla co provádí, přesto ji tento skutek – a nezáleželo na tom, že šlo o vraha- „vyhodil ze sedla.“ Dech se jí ostře krátil. Začínala panikařit. Skutečný šok na ni však teprve čekal. Muž, který se ještě před pár okamžiky div nezhroutil k zemi, před ní nyní stál téměř zpříma a jako obrovitý Titán, na ni pohlížel značně rozezleně skrz prameny zvlněných tmavých vlasů, spadajících mu do tváře. Rty se mu křečovitě zachvěly a odhalily nebezpečně vyhlížející přerostlé špičáky.
„Když už chceš zabíjet, drahoušku, líp miř.“
Zděšeně přihlížela, jak si jediným netečným pohybem, jakoby nic vytáhl ostří z břicha a dýku poté znechuceně odhodil kamsi za sebe. Pár zběsilých úderů vlastního srdce, když se nakročil směrem k ní v rozsudku pozření nicotou, vystřídal vteřinový chladný dotyk čehosi bledého, co se mihlo kolem a tvář neznámého, jenž postupně nabývala na vzhledu lovící šelmy, zmizela kdesi v rotujícím „víru“ dvou těl, vzájemně do sebe propletených jako klubko hadů. Odhodilo je to na několik metrů od Rebeccy a teprve poté rozčlenilo zpět do jednotlivých postav, přikrčených v bojovém postavení na protilehlých stranách ulice, bokem k ní. Zachránce se zdál být vpořádku, za to jeho soupeř nevyvázl bez úhony.
Malcolm se zapotácel pod silou úderu „mláděte“ z Bratrstva a se skřípěním zubů si vykloubené rameno napravil. Se vší chutí by mu tu jeho rozzuřenou sličnou tvářičku přetvořil do podoby hodné zájmu hřbitovního hmyzu, ale momentálně měl na starost důležitější záležitosti. Snad příště. Sotva se pokusil pohnout směrem k dívce, o níž Pán z neznámých důvodů tolik stál, střetl se s okamžitou tvrdou odezvou. Jako by narazil do nezdolatelné stěny, která ho odhodila dobrých pár metrů na opačnou stranu a navíc mu přitom odhryzla kus levého ucha.
Stanul před ním připraven k dalšímu střetu, přičemž mu tělem bránil k přístupu k jeho lidskému „cíli“. Co se muselo přiznat, zkazky o rychlosti tohoto bojovníka v nejmenším nepřeháněly. Ale co! Kvůli tomu se mu vyhýbat nebude. Možná je jako blesk, v ničem se však nevyrovná jeho síle. Místo pěstí má dvě „kladiva“ a až s tím kloučkem pohraje, nezbude z něho víc než mastnej flek.
Že to nebude jednoduché tak nějak tušil, ovšam jak moc se spletl ve svém předpokládaném odhadu situace pochopil téměř vzápětí.
Hezounek byl k nepolapení. Mrštně se odrážel od stěny ke stěně v kombinaci se skoky tak vysoko, že se téměř zdálo, jako by létal. Mohl mu být stokrát v patách a on stejně zůstával vždy o krok před ním. Vyprovokovával, útočil, uhýbal. Vše pro odvedení pozornosti od děvčete, které neustále svou pozicí vůči němu chránil. Nedokázal by se k ní dostat, aniž by se jeho nezbavil a popravdě řečeno, on byl nyní to jediné, co ho zajímalo. Ji si odvedou tak jako tak. To škvrně si ale dovolovalo až příliš. Obdržel od něho už hezkou řádku nepříjemných zásahů a zranění, zatímco on vyvázl pokaždé se sotva znatelnými šrámy, co se zhojily dříve, než se opět nohama dotknul pevné země.
Kvůli jeho nemilé přičinlivosti si bude muset dát „večeři“ o víc než jednom chodu, aby se dal dohromady. Ve zlomku okamžiku, kdy se znaven, již se značnými obtížemi pokoušel přimět vlastní trup k další vzájemné „partii“, mu problesklo hlavou, proč se vlastně to mlíčně tak snaží.
Své si dokázal. Za tuhle dnešní potyčku má na kontě hezkých pár křížků, jak u lidí tak u bojovníků jejich druhu. Lovcům drahnou chvíli potrvá než obnoví své řady do původního počtu. Proč se tedy nesebere a hrdě neodkráčí svěřit se bratrům se svým takřka heroickým kouskem. To se snad hodlá bít s celým světem? Proč? Pro tu dívku? Co je na ní, hrome, tak zvláštního? Je snad její krev tak omamná, že propadl v závislost a nedokáže bez ní být? Stejně neuspěje. Možná teď zůstali jen sami dva, ale posili dorazí co nevidět. Zůstane pak sám proti přesile?
Jestli síla myšlenky dokáže přivolat pomoc, to nevěděl. Každopádně nečekané vyrušení v podobě dívčina výkřiku vděčně přijal. Způsobilo totiž výpadek v doposud bezchybné koncentraci jeho protivníka, které náležitě využil.
Jediný pohled stranou a už ho skolil k zemi, kde jej uvěznil pod vahou vlastního těla, svírajíc hubený krček v ocelovém stisku své dlaně.
Až směšné se zdálo, že na místo pokusu vložit veškerou energii na záchranu bytí, roztěkala se pozornost jeho soka do dvou bodů. Na něho a – bláznů král – na tu krásku.
Agis, jeden z lidských spojenců se právě pokoušel ji odvléct pryč. Na to, že viděla věci, nad kterými by jiným smrtelníkům zřejmě zešedivěly vlasy hrůzou, měla stále ještě dost síly vzdorovat a vykrucovat se jako ještěrka. Vcelku efektivně, to se jí nedalo upřít. Divoké klisničky měl vždy rád. Možná si později najde příležitost pro bližší „kontakt“. Teď má ale ještě práci k dodělání. Hra končí.
Adrian se potýkal hned s dvojitým problémem. Rebecca se tomu „neandrtálci“ už dlouho neubrání. Vnímal její únavu psichyckou i fyzickou a ničilo ho to o to víc, v jakých nesnázích se momentálně ocitl sám, bez možnosti okamžitě zasáhnout a pomoci jí.
Tak jako ona bojovala s přesilou, sváděl on bitvu s časem, který ještě zbýval, než ztratí kontrolu nad vším. Pokoušel se dlouhána zbavit, ale ten se jej v nabuzení z převahy držel, jako by k němu byl přišitý.Rozhodně se nejednalo o žádného nováčka. Nedokázal-li těžit z aktuálního stavu, musel spoléhat na zažité zkušenosti. Vděčil za každičkou příležitost, kdy se mohl na cvičišti střetnout s Farkem, neboť by se ztěží kdy stalo, že by se utkal s někým vyšším než je on. Kéž by se mu podařilo uvolnit si ruku, vše by šlo hned snáze. Věděl přesně jak ho „odzbrojit“. U kohokoliv jiného by to snad považoval za nečestný způsob rány pod pas, u něho však nikoliv. Navíc byla to jediná šance ke zvratu. Záminka k průlomu dorazila v zápětí, nesmlouvavě a s plnou schopností rozběsnit stvůru v Adrianově nitru.
Postačilo zachycení zlomlku události, k níž se nikdy nikdo neměl odvážit. Zvuk úderu, závan krve sladší než život sám a padající Rebecca. Vztekle zařval a šlo to ráz na ráz.
Lovec nestačil zareagovat na svou probouzející se krvavou touhu ba ani jen dokončit myšlenku o pokusu napít se z ní. Těžko říci, zda ho víc překvapil tím, jak jej nedzdvihl jako závaží, či že do jeho útrob pronikla skrze doposud nezhojenou bodnou ránu v břiše Adrianova pěst, následovně si počínající s grácií pařátu dravého ptáka, snažícího se ze svého úlovku vyrvat veškeré chutné maso k pozření. Zamířil na slabinu, o jejíž zachování v téměř nezměněné podobě se o vlastní vůli přičinil v předcházející pouliční bitce.
Muž vyvalil oči nabývající na karmínovém odstínu přepětím pulzujících žilek očního pozadí a otevřel ústa dokořán v nutnosti bolestného vyjeknutí, jenž však bez milosti přeťalo v zárodku ostří Adrianova nože, jímž v dlouhém prudkém tahu protul přední stranu jeho hrdla. Dík nesnadné pozici se sice nejednalo o zásah razance zaručující, že se jej zbaví navždy, ale rozhodně ho to dostatečně „zaměstnalo,“ aby jedno či dvě „kola“ vynechal. O nic jiného momentálně Adrianovi ani nešlo. Skopl ho ze sebe a supící přímo vystřelil k troufalci, jenž se opovážil Rebeccy vůbec dotknout.
Právě ji vytáhl ze země a pokoušel se ji stůj co stůj odtáhnout pryč.
Jediný střet pohledů a lovec byl mrtev. Příliš kvapně, ovšem na pomstu nyní nebyl „prostor“. Oplatil mu stejnou měrou, s jakou se ten slaboch odvážil na ženu. Zub za zub. V Adrianově provedení měl ovšem konečný výsledek jaksi destruktivnější charakter. Jeho poslední pocity mu nebyly známy, ovšem vzhledem k tomu, že v celkovém kontextu počínaje čelistí poněkud zmenšil objem jeho hlavy zhruba o dvě velikosti, rozhodně to mohlo být přinejmenším zajímavé. Málokomu se podaří prokousnout si vlastní mozek.
Rebecca si naštěstí nestačila ničeho všimnout. Opět ji bezpečně svíral ve svých pažích a přesouval stranou „otevřené scény“. Jiný manévr vlastně ani nešlo provést. Měli potíže. Mnohem větší než ty předešlé.
Přicházeli další lovci. Jakoby vylézali i z prasklin v kamenných zdech a puklin v zemi. Objevovali se na obou koncích ulice a strategicky se shlukovali do formace, kterou dík jejich nadměrnému počtu nebylo možné projít. S minimálními šancemi sám za sebe. Absolutně bez naděje s Rebeccou. Potřeboval najít jinou únikovou cestu. Rozhlížel se a pátral po jakémkoliv záchytném bodu. Po čemkoliv co by snad prve přehlédl. Slyšinu blížících se kroků přerušoval v jeho soustředění jen zvuk překotného rytmu srdce Rebeccy. Bála se. Moc se bála a on, u čerta, neměl ani šanci ji skrze skryté pouto uklidnit. O něho nešlo. Pokud by jeho mizerná existence skončila, nic by se nestalo. Ji však musel zachránit za každou cenu. Nedovolí, aby se stala nevinnou obětí, téhle staleté války.
Zastavili se. Alarm Adrianových smyslů sepnul bezchybně. Stačilo koutkem oka postřehnout pohyb v davu, kde se několik mužů se samostříly prodíralo do popředí a už Rebeccu přitiskl zády ke zdi, kde sám stanul těsně před ní jako štít, opíraje se dlaněmi po obou stranách jejích spánků. Spršku šípů přečká bez větších obtíží. Nehodlal se pohnout ani o píď.
Obdobná aktivita probíhala i u skupiny na druhém konci ulice. Zde se dokonce již několik snaživců připravovalo ke střelbě.
Právě když se jeden odhodlal pozvednout zbraň a zacílit, zjevil se po jeho pravici ten, jehož krček počastoval přízní svého nože a překrývaje si zející otvor jednou rukou, jej dosti rázně v počínání zastavil. Žádný další pokus. Vyčkávali na obou frontách. Ale proč? Nikdy dříve jim přítomnost lidského jedince při potyčkách s Bratrstvem nepřekážela. Většinou se dotyčný stal nic neznamenajícím násilně ukončeným „přebytkem“ na pouti za vyšším cílem. Smetím, které bylo bez účasti přkračováno. Zahnali je do pasti. Měli je přesně tam, kde je chtěli. Nic by je při možnosti získání tak cenné „trofeje“, jako hlava jednoho z bojovníků neodradilo, tak proč se teď drželi zpátky? Tady nešlo o strach z něho, ani o pochyby stran vývoje událostí. Ty jim hrály do karet. Šlo..........
Svět se otřásl v základech. Překvapení vyvažující se s notnou dávkou šoku, musely se plně odrazit v pohledu, v němž se střetl s jejíma očima. Šlo o ní. Celou dobu. Nepřišli sem kvůli boji. Ten se stal jen nutnou součástí plánu ji získat. Všechny ty tahanice, pokusy ji odvléct, nelogické postupy vymykající se jejich běžným zvyklostem. Dávalo to nyní až děsivý smysl. K čemu jim však tato křehká čistá duše mohla být? Raději nepomýšlet, co by se stalo, kdyby ji dostali do rukou.To se nesmělo stát. Je-li on její jedinou nadějí na záchranu, pak tento úděl přijímá. Nechť se jí temnota stane strážkyní a on průvodcem v jejích tenatách.
Osudové rozhodnutí, ať již přinese cokoliv bylo provedeno během několika okamžiků. Odhodlán, ji k sobě, pohlcován jedinou myšlenkou, přivinul a v objetí je nechal oba zmizet v „závoji“ matičky noci.
V kolébce z chladných záhybů mlhoviny nechala se bezvládně unášet hvězdokupami nebeské klenby, černým sametem protkávaným nitkami známé vůně ji hladící po líci. S myslí oproštěnou od jakékoliv zátěže jen cítila, jak si nezbedný vánek pohrává s prameny jejích rozpuštěných vlasů vznášejících se v bezmezném prostoru kolem ní, jenž obaloval její tělo čímsi, co vyzařovalo potřbnou dávku tepla a hlavně nepostradatelného bezpečí, které tak dlouho nemohla nikde nalézt. Koruny vysokých stromů, rozplývající se a znovu tvarující jak pozvolna přicházela k vědomí. Květiny. Bezpočet květin. Nedaleký zdroj tekoucí vody. Koberec trávy nečekaně něžně ji přijímající do své náruče a....... studené končky prstů v letmém dotyku skouzávající po její kůži od spánku k bradě.V leknutí se vymrštila do jakéhosi polosedu, kde ji za paže zachytil pár bledých rukou a otevírající se oči spočinuly v odezvě doposud zlatem zářícího pohledu.......................