Rodící se jitro rozsévalo do náruče panenské krajiny tisíce rudých rubínů slunečních polibků a vánek provoněla svěžest ranní vláhy se sytostí opojného parfému se mýsící s jantarovými slzami mohutných sosen. Skrze pozvolna se rozpouštějící závoje mlhoviny, držící se nízko při kořenech stromů, zdál by se počátek dne jako kterkýkoli jiný jemu předcházející, přesto se odlišoval, neboť ze srkytu vysílal letmé záblesky naděje, stávající se pro všechny velmi vzácným artyklem. V nejistých dobách hladomoru, krutosti, srmti a válek s lidmi i skřety, jejichž počet se závatně navyšoval s každičkým kouskem zabrané, krví znesvěcené země, se k jejím střípkům upíral celý temnotou pohlcovaný svět, ocitající se na pomyslných hranicích katastofy. Samotný poklidný ráz matky země, se měnil v odezvách barbarství na ní páchaném v živoucí obraz motivů podsvětí. Vytrhávaje plíce v zeleni z jejích ňader, rozrývaje a drtíce kosti půdy, znečišťujíce krev potoků i řek a vyvražďováním uváděje její potomstvo téměř v zapomnění, bouřila se ohněm chrlící lávy, větrem a bouří, hněvem otřesů půdy s pláčem deště utápějícího to, co mu zkříží cestu. Nyní však, jakoby i ona vycítila snahu této nepatrné skupiny vše zvrátit, odkryla jim svou nejvlídnější tvář a hýčkajíce si je, rozhodla se co možná nejvíce věc podpořit.
Allasseo si ještě před úsvitem sbalil své věci a nyní stojíce tiše a nehybně u vyhasínajícího ohniště, kochal se půvaby rozbřesku. Vnímal kroky, zvuk brašny dopadající na zem vedle něho i Lathara, zastavícího se po jeho levém boku, hledíce stejným směrem, jako přirozenost, která jej nikterak nevyvedla z míry a v klidu přihlížel výstupu šarlatového slunečního kotouče na nebesa.
„Možná by sis to měl ještě rozvážit. Víš lépe, než kdokoli jiný, co vše nás tam čeká. Šance přežít je asi stejně tak velká, jako že by pták neuměl létat. Nenabízej se smrti všanc, jen pro tíhu mého rozhodnutí.“
Allasseo se pousmál a aniž snad jen na vteřinku odvrátil zrak od východu slunce poklidně pronesl: „Prastaré legendy mého lidu vyprávějí o zemi věčného ledu a sněhu. Tam, na plovoucích ledových plošinách, žijí ptáci, kterým skutečně bohové neposkytli dar létání. Jen se tak pozvolna přemisťují kolébavou chůzí z místa na místo. Leckdo by řekl- jakou mají naději oproti těm co létat dovedou? Oni však tuto nevýhodu obrátili ve svůj vlastní prospěch, neboť na rozdíl od zpěváčků, kterých je všude kolem víc než dost, dokáží přečkat třeskuté mrazy jako nic a vodní hlubiny staly se pro ně bohatým lovištěm i druhým domovem.“
Teprve nyní se Allasseovy oči upřely do Latharových, dodávaje tak na váze jeho slovům. „Kdysi dávno jsem přísahal, že tě nikdy neopustím a hodlám tento slib dodržet, můj příteli.“
Lathar se ani nepokusil o odpověď, pouze ve tváři mu, zároveň s pohybem dlaně, uznale se dotknoucí Allasseova ramena, vykvetl letmý, velmi u něho vzácný, úsměv.
Nastalé ticho narušil náhle dusot kopyt, oznamující, že již nejsou sami.
„Nerušíme,“ zeptal se s jízlivostí Arno.
„Dost už,“ napomenula jej Rue, sedící v sedle grošované klisny.
„Připraveni,“ zeptala se Nya, zdržující se po boku svého bratra a Zolthara. Byla skutečně ženou mnoha podob. Jedné hezčí než druhé. Na osudovou výpravu vybavila se jak se patří na pravou bojovnici. Stejně jako Rue, zvolila si cestovní šat z kůže, vyztužený na hrudi a břiše, zakončený do polou stehen sahající sukní ze širokých třásní, prokládaných ob jeden pás řadou třpytivých kulatých cvočků. Hluboký dekolt zdobený variacemi proplétaných spirál a křivek, dokonale zvýrazňoval její dmoucí se ženské přednosti. Pohodlné vysoké boty, chránily její pevně osvalené krásné nohy do tříčtvrtin holení. Na čele vyjímala se jí stříbrná čelenka s masivním protáhlým kamenem barvy čerstvé krve, v jehož odstínu skvěl se jeho mnohem menší druh na prostředníku něžné levé ruky. Skutečný výraz této mise prozrazovaly ramenní chrániče s runovým písmem, na míru vyrobené kožené nátepníky, volně přecházející v cosi jako rukavice, odhalující převážnou část štíhlých prstů a maskování, v podobě tří tenkých rudých proužků na obou jejích lících a nadloktí, dodávající jí na výrazu nespoutané divokosti.
„Je čas,“ řekla a pustila z ruky uzdy dvou osedlaných koní bez jezdců.
„Předpokládám, že jezdit umíte.“
„Jako ty mluvit, princezno,“ odvětil Lathar klidně jí hledící do očí. Nye lehce pokmitly koutky úst v nutnosti úsměvu nad dobrou odpovědí, a tak raději pobídla svého hřebce do klusu.
Deset jezdců se vydalo západním směrem ke vzdáleným krajům, jež mnohdy nepoznaly přítomnost člověka. Přes širé pláně, na nichž bylo možné stát se při pozorování noční oblohy součástí hvězdokup, vyprávějících o příbězích dávných hrdinů a tvorů; skrze hvozdy udivující mohutností i vzrůstem tichounce mezi sebou komunikujících stromů, svými korunami prostupujících oblaka, ve snaze uctít samotné slunce. Překonávajíce strže, ďábelsky vyhlížející rokle; zdolávaje sílu rozbouřených peřejí i nástrahy Duhových hor, dodávajících čest svému jménu barevnými mlžnými mosty, vznášejícími se nad tříštícími se pěnami desítek vodopádů nejrůznějších velikostních rozměrů a uspořádání, dospěli do míst, v nichž živí tvorové stávaly se vzácností a odkaz vlády temnoty byl znatelný na každičkém kroku. Svět lidí zůstal daleko za nimi a prokletá půda vítala je v panství, kde jsou poutníci bedlivě pozorováni.
„Lathar toho zřejmě moc nenamluví, že,“ zeptala se Rue Allassea, vedle něhož celý den v rámci pohybujícího se konvoje udržovala tempo.
„Více za něho promlouvají činy, než slova,“ odvětil vlídně.
„Jak jste se vy dva vlastně poznali?“
„Jednou mi zachránil život. Od té doby jsem přáteli zdílejícími společně dobré i zlé.“
„Blízkost smrti stává se silným poutem, o tom vím své,“ pronesla, na okamžik duchem nepřítomná, Rue poněkud skleslejším tónem, čehož Allasseova bystrost ihned zaznamenala.
„A ty? Ty jsi princeznina společnice?“
„I tak by se tomu dalo říkat. Starala jsem se o ni a o Darena od chvíle, kdy jejich matka zemřela.“
„To je úctyhodné.“
„O nic takového mi nikdy nešlo. S Verou jsme byli jako sestry. Ujmout se jejích dětí se pro mě stalo samozřejmostí. Přísahala jsem, že je ochráním před vším nebezpečím, i tím, co jim zabilo matku.“
V podezření, jenž Allasseovi vytanulo na mysli, pro poznámku obsaženou ve vyprávění Rue, zaznamenal jej, jak se koně v ekipě naráz zastavili na místě a před zrakem vyvstanul mu jedinečně monstrózní výjev vrcholů skalního města, čnějících nad hustou smíšenou hradbou rozsáhlého hvozdu.
„Skalní město Origon. Kdysi zaživalo lesk a slávu starých dobrých časů, známé ve všech koutech světa,“pravil Zolthar sedící na bílém koni v čele jízdy.
„Nyní je jen zbídačeným obrazem království duchů,“ doplnila jej Nya po jeho boku, doprovázená Darenem. Lathar, naslouchaje jejím slovům, pozoroval mraky plující nad opuštěnými strážními věžemi, když tichý zpěv větru přerušilo zvolání jestřába. Pán nebes vznášel se ve výšinách opisujíce pravidelné kruhy nad volným travnatým prostorem mezi ekipou a lesem. Nya, jakoby náhle upadla do tranzu. Přihlížeje tomuto podivnému chování, lehce pobídla koně do chůze. Daren ji chtěl ihned následovat, avšak Zolthar jej zastavil. „Počkej!“
Nyní již Lathar nesledoval jestřába, ale pouze Nyu, jejíž černý hřebec se na znamení zastavil nedaleko skupiny. Seděla nehybně, jen s tváři odvrácenou k nebesům. Tu se její levá paže, ohnutá v lokti pozvedla do výše. Bez jediného povelu či zvuku, se v tu chvíli jestřáb snesl střemhlav dolů a dolétnouce k Nye, usedl na její předloktí, chráněné před jeho ostrými spáry, silným koženým nátepníkem. Jen tam tak sečkávaly. Žena a dravý pták, hledíce na sebe tak, jako by mezi sebou o čemsi rozprávěli. Na to se jestřáb znovu vznesl do povětří a odlétl neznámo kam.
„Co to bylo,“ zeptal se Daren. „Varování.“
Přítomnost deseti osob na hranicích mnoho let opuštěného Origonu, nesmazatelně se vtiskávala do paměti této starobylé země. Čím blíže městu se nacházeli, tím více o sobě, aniž by však k tomu zavdávali sebemenší příčiny, dávali znatelnou zprávu. Opatrnost stala se jejich záštitou a průvodcem, přesto však zraku, jenž po lidském teplu pátrá, neuniklo zhola nic. Nepřítel sídlil daleko a přesto dlel téměř nadosah. Ve velkém oválném zrcadle v rámu s výjevy démonského očistce, odrážela se nad magickou mlhovinou, mísící se s těly hadů, vzájemně propletených v zásnubním tanci, desítka postav, k nimž upíral se nemalý zájem.
K hladké ploše přiblížila se dvojice štíhlých ženských prstů s dlouhými na tmavo obarvenými nehty a sotvaže se jí v krouživém pohybu dotkla, přiblížil se celý zrcadlící se jev na detaily jednotlivých tváří, střídajících se stejně tak, jakoby kdosi obracel stránkami knihy. Studium nepřátel stalo se nezbytnou součástí války proti všem, v níž zvítězit mohl jen jeden. Bylo nutné vyhledat slabiny, zvyklatelné části celku, podstaty jednotlivých povah, přání i obavy, ale hlavně, a to zdálo se pro ni nejdůležitější - ovlivnitelnost.
„Zbabělost, úplatnost, pýcha a hloupost. Příliš snadné. Jakou další pochutinu jste si pro mě připravili? Hrdost, touha, odhodlanost, výborně, jen tak dál. Vím co na tebe platí, chlapče. Moudrost, ostražitost a věrnost. Typičtí elfi s celou tou svou ubouhou urozeností. Odporné! Objetavost, bystrost a mateřský cit. Musíš mi z cesty, co nejdříve. A dokonce magie. Pravda všeho moc škodí. Ani bych se nepobavila. Uvidíme, kolik v sobě skrýváš moci, čaroději.
Mládě, jenž jistě donedávna skotačilo s podobným lidským potěrem. Vnímavost, instinkt, důvtip a velmi pevné sourozenecké pouto. Kdo ví, čeho se od tebe ještě dočkáme. Jsi nebezpečný víc, než by se na první pohled zdálo. Budu si tě muset pohlídat. Ó, přesladká princezna. Jsi silná, velmi silná, ale ne silnější než já. Konečně dlouho očekávaná výzva,“ pravila, přejížděje prsty po odrazu Nyiných růžových lící, a v zamyšlení dodala: „ Mohlo by z tebe něco být, pomohu-li ti. Postrádala jsem tě tak dlouho.“
S výměnou podoby poslední osobnosti stáhla se ruka nevídanou rychlostí od zrcadla.
„Ne! To není možné! A přeci se nemýlím. Ryzí srdce lvího krále, dělící se s temnotou. Proroctví z Irgosu tedy nelhalo. Jaká troufalost! Chcete si se mnou hrát? No dobře. Vydali jste se cestou smrti, je tedy čas na shledání. Maele,“ roznesl se rozhněvaný hlas prostorem, přivolávaje k sobě z šera pokřivenou siluetu skřetího sluhy. Šouravá chůze a urkrutný zápach, linoucí se z každičkého póru ohavné tělesné schrány, daly znát o jeho přítomnosti mnohem dříve, než by se stačil nějak uvést. Tak tedy zpoza zádové opěry křesla vyslechl pouze příkaz své paní, jenž v jeho tváři vyvolal úlisný úsměv.
„Ať se nakrmí. Ale princezně nesmí zkřivit jediný vlásek, sic bych jejich plémě vymazala jednou pro vždy z dějin temnoty.“
Odstrašující masivní, kováním zpevněná, brána, zející opuštěně dokořán, nápadně se podobaje chřtánu obra, byla již na dohled a společně s ní blížila se i pomyslná hrozba, před níž jestřáb tak naléhavě varoval. Ocitli se právě nedaleko volného prostoru v podobě menší mýtiny, poskytující možnost ničím nepoutaného nadechnutí z tísně okolních stromů, sklánějícíh nad nimi své větve, s jedním jediným úkolem- zapudit. Nya se rozhodla dále zbytečně neriskovat. Zastavila svého černého hřebce a pronesla nahlas k ostatním: „Utáboříme se.“
„Tady,“ podivil se Arno, zatímco zbytek společenstva již poslušně sesedal.
„Ano. Je tu dobrý přehled o okolí. To je pro nás výhodou.“
„A okolí má dobrý přehled o nás. Utáboříme se ve městě. Budeme chráněni hned z několika stran najednou.“
„Ne,“ ohradila se Nya ostře. „V Origonu nocovat nehodlám, stejně jako nechci koně vystavovat dalšímu stresu. Už tak jsou dost neklidní. Z lesa se bez toho dostaneme až za několik dní, takže, máš snad ještě nějaký další oduševnělý nápad, jímž nás hodláš obšťastnit?“
„Takhle se mnou nemluv,“ zareagoval Arno značně podrážděně.
„Jak? Podobné chování je nucena tiše snášet většina lidí ve tvém okolí. Tak si začni zvykat!“
„Nyo,“ zavolal Arno, ale ta již odváděla svého koně pryč, aniž by se k němu byť jen pootočila. Zloba a hněv odrážely se v jeho rysech stejně tak čitelně jako v listu pergamenu, jehož obsah se snažil Lathar, pozorujíce z povzdálí celou událost, odhalit.
„Zřejmě se nemají příliš v oblibě,“ zkonstatoval jen mimoděk, když jej míjel Daren, který nedaleko něj hodlal odsedlat svého koně.
„Kéž by tomu tak bylo na obou stranách,“ odvětil posmutněle v krátkosti a pokračoval v započaté činnosti, vysloužíce si Latharův uvážlivý pohled.
Nya právě dávala hřebci z koženého vaku jeho příděl potravy, a kontrolovala stav pravého předního kopyta, když před ní předstoupila Rue. „Co se děje?“ Jsi jako vyměněná. To ten jestřáb, že?“
Nya postavila hřebcovu nohu na zem, napřímila se a stojíc vedle Rue, pátraje zrakem po okolí, pravila: „Jestřáb. Tohle místo. Je jako nicota, mstící se každému za to, že se jí stala. Netuším co od ní očekávat.“
„Jako vždy, holčičko. Nástrahy, zmar, nebezpečí, boj o život svůj i životy jiných. Copak se něco mění,“ odvětila se smutným pousmáním a napodobíce ji v obhlídce kraje se láskyplně dotkla dlaní jejího ramene.
„Rue?“
„Ano?“
„Chtěla bych tě o něco požádat. Kdyby se se mnou cokoli stalo, dáš pozor na Darena?“
„Nedělej mi to, zní to skoro, jako by ses loučila.“
„Rue, prosím.“
Její hlas zněl natolik úpěnlivě, že Rue přesvědčil o skryté hrozbě, jíž se tolik obávala.
„Ty víš, že ano. Ale, snaž se, aby k tomu nedošlo. Vy dva jste jako převozník a jeho vor. Jeden nemůže být bez druhého, již od dětství. A teď mě poslouchej,“ pronesla, obraceje se k ní čelem a položila jí ruku i na pravé rameno. „Ať se děje co se děje, nikdy nebudeš sama. Nikdy rozumíš. Já budu vždy s tebou.“
„Navždy spolu,“ řekla Nya se skleslým úsměvem. Rue si ji přitáhla do pevného objetí a do vlasů po ní v šeptu zopakovala: „Navždy spolu.“
Mimo centra dění vytvářejícího se tábora, nedaleko otevřené brány vítající neviděné, pohlížel Allasseo nepřítomným pohledem do prostoru před sebou, soustředíce se všemi vytříbenými smysly elfů na to, co pro jiné uchováno bylo pod rouškou zdánlivě obyčejného chladného kamene. Pouze s lehkostí vánku vnímal přicházejícího Lathara, jenž se zastavil těsně vedle něho a téměř, jakoby o něm nevěděl, prozkoumával dál část po části stěny skalního města.
„Straníš se ostatních,“ zeptal se náhle přitlumeným hlasem, aniž by se byť jen minimálně pohnul. Allasseo zůstával i nadále zrakem kdesi v hlubinách Origonu, a přesto měl dokonalý přehled o všem kolem sebe.
„Odhaduji sílu nepřítele,“ odvětil neutrálně.
„Hromadí se zde mnoho negativní energie. Mísí se s povětřím. Něco se chystá.“
„Zem se otevírá zlu a živí se na něm jako parazit, přiváděje na svět něco, co prozatím zůstává v blažené nevědomosti,“ doplnil jeho slova Allasseo, načež oba vájemně utkvěly pohledy na sobě. Z jakési myšlenkové konverzace beze slov, vytrhl je pohyb skupinky čtyř členů společenstva, jejichž vedení se ujlal Arno, směrem k bráně.
„Půjdete s námi.“ otázal se mladší, nadmíru vytáhlý muž s jemnými ryšavými vlasy a rudými pihami kropenatou vyžilou tváří jménem Coll. „Kam,“ podivil se Allasseo.
„Na průzkum města,“ odvětil Gormal, druhý z trojice Arnových lidí, jenž dřímaje ve válcovitých prstech topůrko obří sekyry s oboustranným ostřím, připomínal délkou svých vlasů i mohutností muskulaturního těla jednoho ze severských válečníků.
„To není dobrý nápad.“
„Copak, že by si měl naděláno v kalhotách?“ Arogance Arnova vystupování vůči Latharovi, stávala se již značně alarmující a výraz, který měl nyní v obličeji, to jen podtrhoval. Jenže Lathar rozhodně nebyl z těch, jenž by se takovému jednání neuměli postavit. Učinil tak klidně s grácií sobě vlastní, odjakživa přivádějící prchlivce jako Arno k šílenství.
„Ne. Jen nedělám rád rozhodnutí za něčími zády.“
„Tím si chtěl naznačit co,“ vyletělo mu z úst barvou rtů nyní navlas podobným zbrunátnělé tváři, při nákroku kupředu.
„To víš moc dobře,“ vyslovil dívaje se na něj, díky Arnově vzrůstu z, o něco nižšího úhlu, se stejně neoblomnou mimikou, jakoby se potýkal jen s pouhým zlostně poskakujícím trpaslíkem. Arnovy lícní svaly se přes křečovitě sevřené čelisti napínaly k prasknutí a zdálo se, že útok „býka“ na vydráždivší ho „muletu“, byl téměř nasnadě.
„Co se to tu děje,“ ozvalo se náhle odměřené zvolání přicházející Nyi.
„Nic. Pouhá výměna názorů,“ zkonstatoval Lathar, nespouštěje Arna ze zorného pole. Ten pouze nad jeho ospravedlněním s vrozenou ješitností pozvedl bradu a soustředíce se nyní již jen na Nyu, stojící vedle nich, bez nejmenších zábran pravil: „Jdeme na průzkum města.“ „Cože,“ podivila se s upřímností, přerůstající v razanci kypící zloby. „A ostatní s tím souhlasili? Kdy?“
Na tuto otázku nemohl odpovědět neboť by tak či tak musel použít lži. V jeho očích dalo se však dokonale vyčíst, co se mu honí hlavou. „Chtěli jste to udělat bez jejich vědomí?“
„Nemusíme se nikomu zodpovídat. Bylo to naše rozhodnutí.“
„Chtěl si říci tvé rozhodnutí,“ zareagovala nadmíru vznětlivě. Do všeho se z nenadání připletl Daren, s odstupem následovaný zbylými členy společenstva svou poznámkou „Co to tu provádíte? Je vás slyšet až do tábora.“
„Á, věrný ocásek. Už si nám pomalu začínal scházet,“ utrousil k němu jedovatě.
„Dost,“ varovala jej Nya, tvářící se jako lvice při ohrožení svého mládětě.
„Nikdo vás přeci nenutí, aby jste šli s námi. Zůstaňte v bezpečí tábora a my se k vám zanedlouho připojíme.“
„Na to zapomeň! Musí-li to být, pak půjdeme všichni. Nehodlám pro bláznovství jednoho ubohého nabubřelého bojovníčka riskovat, že se společenstvo rozdělí a někdo kvůli tomu příjde o život. Ale pamatujte si, je to naposledy, co kvůli vám ustupuji ze svého stanoviska. Jste tu pod mým vedením ne jeho. A ty Arno. Ještě jednou se pokusíš vyvolávat spory s Latharem či kýmkoli jiným a budu nucena ti jednou provždy ukázat, kde je tvé skutečné místo.“ Lomcována přívaly hněvu, musela se z hluboka nadechnout, poté, veškorou zvučností svého hlasu, zvolala k ostatním: „Jdeme do města,“ a vydala se na cestu.
„Na co se díváš, elfe,“ zeptal se na egu raněný Arno, těžko ovládající své emoce.
„Jen zjišťuji, jak síla může kráčet ruku v ruce s hloupostí.“
„Vem si to štěně, co máš vedle sebe a zmizte odsud."
„ELA! HYANDA Ó SANWËO MILMA ANTANA ORCO. (Podívej! Duševní rozštěp lačného lidského skřeta),“ vyslovil Daren v dlouho vyprovokovávané odvetě ryzí bezchybnou elfštinou, s takovou přirozeností, že na něj zůstal Allasseo na okamžik v milém překvapení upřeně hledět.
„Co si to....“ Svou otázku již Arno nestačil vyslovit, neboť Allasseo duchapřítomně položil ruku na Darenova záda a tímto náznakem jej odváděl pryč za, v popředí v hněvu pochodující Nyou a Latharem.
„Neměl jsem tušení, že ovládáš jazyk vznešených elfů,“ pronesl, v dostatečné vzdálenosti od potencionální hrozby.
„Ovládáš, je příliš silný výraz. Umím jen několik slov a frází. Nic víc. Rue je naučila Nyu a mě, když jsme byli ještě malí. Člověk, nikdy nemá tušení, kdy se mu to může hodit.“
„To tedy ano,“ odvětil Allasseo v úsměvu.
„Myslíš, že jsem to neměl říkat,“ zeptal se po hloubavé odmlce.
„Myslím, že jsi velice vnímavý a bystrý mladý muž. S mou lítostí jsi vystihl převážnou část jedné podstaty. Přesto však věřím, že kdesi pod tou zlobou a zkažeností, jíž si tolik udržuje při sobě jako štít, skrývá se alespoň střípek něčeho dobrého, čeho se od něho dočkáme až nadejde správný čas.“
„No, hodně štěstí.“
„To jsi nemusela. Své problémy jsem si vždy řešil sám.“ „Vážně?“ Nya se v chůzi prudce zarazila na místě a otočila se čelem k Latharovi. „Tak to pro tebe mám novinku, cizinče. Arno rozhodně není problémem jen pro tebe.“ Vyhledajíce jej v dáli procedila dodatečně mezi zuby: „mnohaletým problémem.“ a bez čekání na odezvu pokračovala dál.
Jako temná křídla ptáka smrti rozpínající se nad nic netušící obětí, čněla nad hlavami společenstva brána, spustle otevřená dokořán příchozím. Úzkost, jenž v nich vzbuzovala nahnal by husí kůži nejednomu odvážlivci. Na samé hranici venkovního světa a prastarého, legendami opředeného, skalního města se Nya zastavila na místě a čekala, až ji s Latharem dojdou opozdilci, neboť poselství mající na jazyku, směřovalo k jednomu konkrétnímu z nich. K člověku nyní stojícímu po její levici. Pohlédla Darenovi do očí a vlídným hlasem, v němž se pokoušela zastřít jistý stupeň neklidu řekla: „Za každou cenu se drž blízko Rue, ano.“
Tušil, že pokud se sestra schýlila k tomuto oznámení, něco není vpořádku. Vždy, když hrozilo nebezpečí, starala se Nya především o život jeho než svůj. Ačkoli se zrovna tak pokaždé snažil i on ochránit ji, dobrovolně, bez jakýchkoliv potrestů přikývl...............